Když se ke mně pozval můj přítel Marek, byl jsem zrovna v županu vylezlý ze
sprchy a těšil se na klídek a lenošení po rušném dni. Marek, jakoby mé zaváhání
vycítil, dodal, že samozřejmě dorazí s lahví výborného archivního Sauvignonu.
Mimovolně jsem polkl při představě té ovocně-kopřivové chuti, která zůstává na
patře po ochutnání doušku tohoto zázraku. Když Marek přijde s archivním, tak to
nebude jen tak nezávazné potlachání. Objednal jsem tedy dvě pizzy a připravil pár jednohubek.
Marek dorazil úderem deváté. Víno bylo opravdu archivní a jeho chuť vůbec
nezaostávala za mojí představou. Tím zvědavější jsem byl na důvod jeho návštěvy.
Marek ale začal velmi rozvláčně. Že jistě vím, že pracuje pro vládní organizace
a že jejich ústav je něco mezi filiálkou vlády a univerzitou. Poskytují servis
i FBI, CIA, občas též NSA, ale současně mají i akademickou svobodu bádání,
protože jinak by časem nezbytně zkostnatěli a neudrželi se na špici. No a jedna
mladá doktorandka Lisa má zálibu v obrazech a dostala nápad, že naše
nejmodernější analytické metody vyzkouší na Leonardovi da Vinci. Dnes stačí
mikroskopické vzorky neporušující dílo a tak se dohodla s představenými v
milánském kostele Santa Maria delle Grazie a získala vzorky z kultovního obrazu
Poslední večeře páně. Když provedla analýzy, nevěřila svým očím. Samozřejmě je
zopakovala, aby vyloučila kontaminaci vzorků. Získala pak vzorky barev z dalších
mistrových obrazů a u více jak poloviny z nich našla totéž. Marek byl evidentně
vzrušený a jeho vzrušení, díky tónu jeho hlasu, bylo nakažlivé. Nevydržel jsem
a téměř na něj vybafl „No tak už mi konečně řekni, co tam tak zázračného objevila!“
Marek polkl a začal „Ty víš, že radiouhlíková metoda umožňuje datování směrem do
minulosti. Ale ona by fungovala i směrem do budoucnosti“. Vyhrkl jsem „To nám,
ale není moc platné, když žádný vzorek z budoucnosti nemáme“. Marek pokračoval
„To jsme si taky mysleli, ale Lisa zjistila, že ty vzorky barev z Leonardových
obrazů pocházejí tak z roku 3200. Ovšem našeho letopočtu“. „To je přece nesmysl“,
vylétlo ze mne. „Přesně totéž jsme říkali Lise“, opáčil Marek. „Jenomže analýzy
zopakovali jiní a se stejným výsledkem. A kdyby jen to. Ty barvy obsahují přísady
a stabilizátory na bázi nanotechnologií, které my dnes neznáme a nedokážeme vyrobit“.
Podíval jsem se nevěřícně na Marka, „Víš, co mi tu říkáš? Kde by Leonardo ty látky
sehnal? Navštěvovali ho mimozemšťané nebo lidé z budoucnosti? To je na blázinec“.
Ale Marek pokračoval „No právě, tímhle vším jsme si taky prošli a pak Lisu napadlo
podívat se na samého Leonarda. On zemřel r. 1519 na zámku Ambois ve Francii a je
pohřben tamtéž v kapli sv. Huberta. Z jeho kostí se podařilo extrahovat vzorky DNA“.
„No a …“ popoháněl jsem ho. Marek pokračoval, „Nemusím ti vykládat, že podle
různých mutací genů je lze stopovat směrem k předkům. Viz pramáti Eva a různé
migrační vlny z Afriky na kontinenty. No a samozřejmě lze také jít opačným směrem.
A Leonardo má v DNA mutace, které ukazují na začátek třetího tisíciletí“.
Marek se na mě podíval a odmlčel se. Začal jsem, „Počkej, to chceš říct, že byl
návštěvou z budoucnosti? Ty všechny jeho vynálezy a nápady… létající a bojové
stroje, skafandr, anatomické studie…. On vlastně vůbec nemusel být žádný génius,
stačil by obyčejný středoškolák z třetího tisíciletí. No to je šílené“. Téměř jsem
se zhroutil v křesle. Kdybych Marka neznal, myslel bych si, že se zbláznil.
„Je to ještě šílenější, že je to tak“, dodal smutně Marek. „Nevíme, co s tím.
Dovedeš si představit, co by ta zpráva způsobila? Ale zatajit snad nejzajímavější
zprávu století, či spíš tisíciletí, taky není jen tak“.
Marek mě zapřisáhl mlčením, což jsem mu slíbil a vzhledem k pokročilé hodině jsme
dopili načatou láhev. Pod magickým vlivem řečeného jsme ji už ale nedokázali řádně
vychutnat. Té noci jsem nemohl usnout a bláznivé myšlenky se mi honily hlavou.
Pak jsem Marka přes měsíc neviděl. Ne, že bych na jeho šokující sdělení zapomněl,
ale každodenní rutina a spěch tyto informace poněkud překryly. Proto když se opět
ozval, jsem ani chvíli neváhal a připravil malé pohoštění, pro změnu s lahví Chardonay.
Marek dorazil tentokrát i s Lisou. Byla to na vědkyni překvapivě půvabná brunetka
s jiskrnýma očima. Přehodila nožku přes nožku, ale zahájení nechala na Markovi.
Však jsem už taky na něm visel očima. Jen si povzdech a spustil. „Tak starý brachu,
je to daleko větší průšvih, než jsme mysleli. Dělá na tom skupina asi dvaceti
spolehlivých lidí a nebere to konce. Lisa navrhla prověřit významné klíčové
osobnosti dějin. Víš, takové ty, co byli u zlomových situací nebo posunuli lidstvo
nějakými objevy“. „No, a co jste zjistili?“, přerušil jsem ho. Odpověděla mi Lisa,
„No většina z nich má v DNA taky ty mutace protáhlé do budoucnosti. Zhruba tak z
období let 2800 až 3500. Samozřejmě u všech není k dispozici kvalitní vzorek s
živou DNA“. „No a kdo to byl?“, vyhrkl jsem na ni. Lisa se na mě usmála a pak
ukojila mou zvědavost, „No patří sem různí lidé, jako Newton, Karel Veliký,
Bismark, Einstein, Koperník. Ale i takoví, do kterých byste to nikdy neřekl,
jako Lenin, Hitler, Luther“. „Proboha, kde jste získali Hitlerovu DNA?“,
vyhrkl jsem na ni. „No větší část jeho prostřelené lebky nakonec skončila
v depozitáři KGB v Moskvě a díky zlepšeným vztahům nám poskytli vzorek“.
„To chcete říct, že z budoucnosti nám sem posílají nejen dobro, ale i zlo? Vždyť
to nedává smysl“. Marek do toho vstoupil, „No jako by sem nepřicházeli z jednoho
centra, ba ani času. Možná je sem posílají různé skupiny s různými cíli, nevím“.
Lisa poznamenala, „Třeba spolu ty skupiny soupeří nebo chtějí, aby soupeření
probíhalo u nás. Kdo ví? Jistě jsou mnohem dál a vědí toho o člověku i společnosti
mnohem více, než my“. „Možná šťastnou budoucnost není možné vybudovat bez proher
a slz“, dodal prorocky Marek. „Jen v sluníčkových dnech nikdo nedospěje“, dodala
Lisa a pokračovala, „Bez stínu mrtvých z druhé světové bychom neudrželi mír v
nukleární éře v druhé polovině dvacátého století“. Přiznám se, že tolik nadhledu
bych v té dívce nečekal.
Pak jsem se zamyslel a řekl, „Takže oni po celou dobu řídí naši civilizaci?
Ale jak to dělají, vždyť to není jen tak si přiletět a stát se klíčovou historickou
osobností“. Odpověděl mi Marek, „To je problém, ale my si myslíme, že to nějak
souvisí s klonováním podoby nebo prostě už vymění mimino a řídí celý jeho vývoj“.
„To znamená, že lidstvo je v podstatě stádo, které vždy usměrní ovčácký pes“,
poznamenal jsem sklesle. „Tak nějak“, pokrčil rameny Marek, „ale asi dobře vědí,
co dělají. Jistě pro to mají nějaký vážný důvod a dělají to i kvůli sobě.
Vždyť jsou to děti našich dětí“.
„Víte, co jsem zkoumala tento týden?“, zeptala se Lisa a ani nečekala na mou
odpověď. „Zbytky vzorků Turínského plátna, co kdysi uvolnila církev k analýze.
Víte, co je to Turínské plátno?“, a tázavě se na mě podívala. Přikývl jsem.
Kdo by neznal Turínské plátno, relikvii o níž se zejména v katolické církvi
traduje, že je plátnem, do nějž krátce po ukřižování bylo zahaleno tělo
Ježíše Krista. Vědecká
zkoumání ho nejdříve prohlásila za středověký padělek a později výsledky zase
zpochybnili. „No a co jste zjistila?“, zeptal jsem se zvědavě. Lisa mě dlouho
nenapínala. „Je to padělek, ale z budoucnosti. Samotný materiál plátna je historický,
ale v kresbě otisku jsou zase nanopřísady.“ Netrpělivě jsem ji přerušil,
„Počkejte, to chcete říct, že i Kristus a tedy i celé křesťanství….“, ani jsem
to nemohl doříct. „Vypadá to tak“, opáčil Marek. „Tak si dovedeš představit,
v jaké jsme situaci. S tímhle přece nemůžeme jít ven“. „Kristus se přece netajil tím,
že ho poslal Bůh“, pokusila se odlehčit hovor Lisa, ale moc se jí to nepovedlo
a tak pokračovala už věcněji. „Otázka tedy zní, když se to dělo po celou historii
naší civilizace, tak se to děje asi i dnes a to už je hodně horké téma“.
Jen jsem polkl, „a máte podezření“? „No úvahy by byly“, vložil se Marek, „co třeba
takový Gorbačov? Má lví podíl na rozpadu říše zla. To hodně změnilo běh světa“.
„To je pravda, ale získat jeho DNA by přece nebyl problém, stačí vlas, chlup nebo
tak něco. A pokusili jste se to ověřit“? Marek se zachmuřil a odpověděl,
„O tom se teď u nás vedou velké diskuse, jestli máme nebo ne? A jistě jsou i další“.
„Dovedete si představit, jaký by to byl mazec, kdyby tohle vyšlo na veřejnost“,
zeptala se Lisa. Jen jsem schlíple přikývl. Láhev byla dávno prázdná a za pár
hodin bude svítat, tak nám nezbylo, než se protentokrát rozloučit. Nemusím připomínat,
že jsem stejně do rána oka nezamhouřil.
Dny běžely a já jsem stále musel myslet na Marka a Lisu. Po dvou týdnech jsem
se mu pokoušel dovolat, ale marně. Mobil nebyl dostupný. Už jsem byl dost
znepokojen a pak CNN přinesla tu zprávu. Ústav, ve kterém pracovali Marek s Lisou,
byl rozhodnutím Kongresu zrušen. Důvodem byly jako obvykle finanční machinace a
úniky informací. Nejpodivnější je, že jsem od té doby už Marka ani Lisu nikdy neviděl.