Když jsme sklidili brambory a řepu a naložili zelí, tak nám u podzimního ohně stařešina Josef vyprávěl o starých časech. Obilí už máme cepy vymlácené od léta. Kdysi prý lidé žili v přepychu a blahobytu, většinou ve městech. Ostatně ruiny jednoho jsme jednou viděli, když jsme šli hledat nějaké kovové nástroje. Pobořené zdi, napůl zarostlé křovinatým náletem byly domovem králíků, vran, strak a hlavně krys. Bujná vegetace vždycky zvítězí. Proto i my musíme svá políčka pečlivě obdělávat, aby nám je nevzal plevel. Zprvu to bylo jen motykami a lopatami. Pak se podařilo pochytat zdivočelý skot a dokonce i pár koní. Naučili jsme je tahat pluh, který vykoval místní kovář z nalezených kolejnic a jde to mnohem lépe. Ještě, že les je plný zvěře a když ulovíme divočáka, tak jsou hody.
Je to už čtyřicet let od apokalypsy, která obrátila svět naruby, jak říká Josef. Lidé se měli moc dobře a nevážili si toho. Plýtvali a byli nenasytní. Svá obydlí měli přeplněná světly a přístroji, které je bavily a umožňovaly jim se na dálku dorozumívat. Pracovali jen pět dní v týdnu, pak lenošili. Lidí bylo hodně a nežili v rodinných klanech jako teď. Tvořili státy, kterým vládli politici. Ty státy se mezi sebou hašteřily. Tři největší Amerika, Rusko a Čína usilovali o nadvládu nad světem, kde žilo neuvěřitelných osm miliard lidí. Dělali si naschvály. A pak se kvůli jedné zemi, jmenovala se Ukrajina, chytlo Rusko s Evropou a Amerikou. Zprvu se válčilo jen na té Ukrajině strašnými, ale tehdy normálními zbraněmi. Ale stačilo pár provokací, a že Rusko prohrávalo tak vypustilo džina z láhve. Vlastnilo totiž nejvíc strašlivých atomových zbraní. Západ si to nedal líbit a celosvětová katastrofa byla na světě. Většina měst lehla popelem v obrovitých žhavých výbuších. Ti, kteří nezemřeli naráz, pak záviděli těm, co to už měli za sebou. V Evropě přežilo jen málo lidí, ostrůvky v opuštěných oblastech a i ti pak trpěli nějaká léta nemocemi z těch strašných zbraní. Vše bylo zničené a byl problém se uživit, když se vyrabovalo to, co ještě zbylo.
Ale vztah k půdě máme jako druh ve své podstatě a tak se začala čistit a obdělávat pole. Docela nám to jde a už nemusíme v zimě hladovět. Máme brambory i obilí a vyuzené maso. Chováme zvířata. Stromy už zase rodí ovoce. Psi a kočky se vrátili k člověku a pomáhají nám hlídat zásoby. Občas se totiž objeví loupežníci nebo hladoví toulaví zloději. Ale máme luky a i kuše a vždy se nám je podařilo zahnat. Kovář ukul i nějaké meče. No těm hladovým někdy i něco málo dáme. Přebytky a výrobky vyměňujeme se sousedními klany. Sídlí i několik dní cesty. Potrava se koření bylinkami, ale největší problém máme se solí. Ta je velmi vzácná a tak slané pokrmy patří k lahůdkám. Občas ji nabízí kupci z dalekých krajin, cestující na vozech. Prý až od moře nebo ze solných dolů. Prodávají také sušené mořské ryby. Mají v sobě i něco, co nás chrání, aby nám na krku nenarostlo vole. A navíc jsou krásně slané.
Josef dbá na to, aby se nezapomněly vědomosti. Ty důležité učí o nedělích v obecní chýši. Nejdříve náboženství a desatero, na které tamti lidé zapomněli. Učí se nejen děti, ale i dospělí. Také počítat, číst a psát olůvkem na hliněné tabulky. Ale už se podařilo vyrobit i první papír. Ten je ovšem zatím velmi vzácný. Technické znalosti se učí až později a jen ty, které jsou praktické. Jak udělat sklo, lepidlo nebo kov z rudy. K tomu je třeba spousta dřevěného uhlí a měchy ze zvířecí kůže. Ženy se učí příst a tkát látky. Stejně to zvládnou jen ti nejchytřejší a nejšikovnější. Josef musel být v tom minulém světě nějakým významným člověkem, když tohle všechno ví a zná.
Josef nerad vidí, když si muži vybírají nevěstu z našeho klanu, prý to Bůh nemá rád a tak muži často vyrážejí na slavnosti sousedních klanů s dárky a často si odtud přivedou svoji vyvolenou. Náš klan také pořádá takové slavnosti jako posvícení. A děvčata se připravují na to, že se možná podívají do světa. Jak se nám daří, tak nás už zase přibývá a na konci minulého roku nás v klanu bylo už sto třicet. Každý už dávno nedělá všechno, ale to co nejlépe umí a co mu sedí. Josef říká, že se už obnovují řemesla. Ale na polích musí pracovat všichni. Já bych byl rád kovářem, ale na to prý nejsem dost silný, tak se učím být hrnčířem a vyrábět lidem nádoby. Když se pak vypalují v peci, je to vždy napínavé, jak to dopadne.
Myslím, že mě čeká pěkný život. Stavím si už svoji chýši, do které si jednou přivedu ženu. Bude asi z toho klanu u řeky. Je tam jedna taková okatá dívka. Usmívala se na mě, když jsem jí přinesl zdobenou misku. Budeme mít kupu dětí a bude to fajn. Co by si člověk přál víc.