Po saharských písečných dunách ladně klouzaly první paprsky vycházejícího slunce. Narušily noční klid a mrazivý chlad, důsledek čilé noční tepelné komunikace křemenných struktur s věčně hladovými hlubinami vesmíru, lačnícími po každém paprsku energie. Tato komunikace probíhala již po desítky tisíc let, ale její charakter se postupně měnil, jak jednotlivé shluky dun nacházely vzájemné rezonance svých tepelných polí, podrobily svá já tepajícímu rytmu Sahary. Naučily se využívat větru k přeskupování svých jemných struktur a tak triliony vlnek daly vzniknout dynamické struktuře jedinečné na této planetě jak co do kapacity, tak rychlosti zpracování informací. Sahara žila, i když zcela jiným životem, než pomalé a pomíjivé biologické formy, které velkoryse trpěla na svých nekonečných pláních. Jak se slunce vyhouplo nad obzor, lehký vánek se zvolna roztančil po moři písečných hřebenů a rozezpíval symfonii skřípavých infrazvuků. Saharou proběhlo lehké zachvění. Zatímco její západní část ještě tonula v temnotě a předávala svá snová poselství partnerům v hlubinách prostoru její východní část prozářená sluncem bouřlivě regenerovala svá tepelná pole. Byla-li noční tvář Sahary introvertní, více zahleděná sama do sebe, pak její denní tvář tepala čilým všeobjímajícím rytmem starosti a péče o celou planetu. Jednotlivá zrnka písku do sebe narážela ve zdánlivém chaosu, aby ve své nicotnosti dala vzniknout řádu. Jejich metabolizmem nebyla chemie, ale fyzika.
Za jedním anonymním písečným přesypem leželo malé sportovní letadlo. Podvozek hluboko zanořený do písku, zlomenou vrtuli a motor zabořený do písku. Svým vzhledem a pestře žluto-červeným trupem působilo poněkud bizarně v tomto křemenném mlčícím světě. Vedle něho na písku ležel muž středních let oblečený v pilotní kombinéze. Navenek nejevil známky života, ale jeho srdce zvolna tepalo. Když první paprsky slunce ozářily tuto truchlivou scénu a závan větru pohladil mužovu tvář, jeho víčka se pohnula a muž otevřel oči. Chvíli nevěřícně zíral kolem sebe a pak se mu zvolna začaly vracet vzpomínky. Vzlétl z malého letiště na sever od Dakaru na rutinní let s poštou a nejnutnějšími zásobami pro oázu Al-Kebírí. Nenadálá silná pouštní bouře ho však zahnala hluboko do nitra Sahary. K dovršení smůly selhal vzduchový filtr, který měl být již dávno vyměněn. Jemný písek způsobil zadření motoru. Následovalo rychlé a ne zrovna perfektně zvládnuté nouzové přistání. "Tak a to je konec", blesklo mu hlavou. Po chvíli, když zjistil, že nemá nic zlomeného, zvolna se postavil a začal zkoumat letadlo. Bylo k nepotřebě. Nárazem se rozbily přístroje i vysílačka a tak naděje zhasla hned v zárodku. Podíval se na hodinky. Přes prázdný displej se táhla prasklina. Mezi rozbitými bednami našel dvě láhve minerální vody a něco jídla. Do tlumoku si přibalil ještě deku a signální pistoli. Snažil se odhadnout, kam ho mohla bouře zahnat. Nakonec se rozhodl, že by měl vyrazit na jihozápad. Podle polohy slunce odhadl směr a vyrazil pomalým vrávoravým krokem. Teprve teď si uvědomil, že ho bolí nejen hlava, ale i levá noha. Chůze v poušti je velmi namáhavá, nejen proto, že se vám boří nohy do písku, kolem je rozžhavená nehybná výheň, ale zejména proto, že nevidíte konkrétní cíl cesty. Zvolna se měnící horizonty se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Ještě v poledne měl pocit, že to zvládne. Lehce pojedl, odměřil si trochu vody a odhodlaně vyrazil na další cestu. Krize přišla před soumrakem, když za jednou dunou narazil na své vlastí stopy. Chodí tedy dokola. Toto zjištění ho připravilo o zbytek sil. Klesl v zoufalství na zem a zanedlouho vyčerpán usnul. Zdálo se mu, že je ve svém domku v Dakotě v kruhu své rodiny. Zrovna večeřeli, když prudký závan větru rozevřel okenice a do místnosti vlétl chladný severák s několika vířícími vločkami sněhu. Probudil se do reality a uvědomil si, že se třese zimou. Nad sebou uviděl nehybné, zářící hvězdy. Zahrabal se do písku a snažil se znovu usnout, ale sen se již nevrátil. Probudilo ho až ostré slunce, které stálo již vysoko nad obzorem. Pozřel něco potravy, ale neměl sil vyrazit na další cestu. Pohled na své dvoje, sbíhající se stopy přicházející od dalekého obzoru prohluboval jeho beznaděj. Snad stokrát si říkal, že musí jít dál, ale jeho svaly ho odmítaly poslechnout. Z jeho letargie ho vytrhlo podivné bzučení a chvění. Přicházelo ze všech stran a vyvolávalo v něm neklid. Marně pátral po jeho zdroji, byl v celém okolním prostoru. Náhle padl jeho pohled směrem k obzoru a nevěřil svým očím. Tam, kde byl ještě před chvílí jen nekonečný oceán písku bylo vidět v dáli oázu. Obraz byl tak jasný, že měl pocit, jak v tetelícím horkém vzduchu rozeznává koruny jednotlivých palem. Jako v transu vstal, přehodil přes rameno svůj batoh a vydal se spásným směrem. Necítil bolest ani únavu a směřoval tím jediným směrem, který znamenal život. Když slunce překonalo zenit a začalo se pomalu opět sklánět k obzoru, uvědomil si, že za celou dobu pochodu nepozřel sousto, ani doušek vody. Zhltl dva suchary a pomalu vypil asi dvě deci minerálky. Neustále však s obavami sledoval svůj spásný cíl, aby mu zatím nezmizel. Oáza byla na svém místě, jen vzdálenost mu připadala stále velká. Vydal se na další cestu. Když se ohromné rudé slunce dotklo obzoru, uvědomil si, že už chvíli nevidí svůj cíl. Zmateně se rozhlížel, ale obzor byl proti slunečním paprskům příliš blyštivý a změněný dlouhými jazyky stínů, aby vněm bylo možné rozeznat něco konkrétního. Jeho odhodlání bylo náhle to tam. "Co když se plahočím za fatou morgánou?", pomyslel si. Na další cestu nebylo ani pomyšlení, kam by měl vlastně jít? Lehl si do horkého písku a jeho vědomí po chvíli zastřel spásný spánek.
Spal klidně a probudilo ho až ranní slunce. Svým prvním pohledem pečlivě prozkoumal obzor kolem sebe, ale obklopoval ho jen písek. Hořce se pousmál "Tak už mi to leze na rozum. Mám-li umřít tak proč se plahočit, na svůj osud můžu klidně počkat tady". Lehké zaskřípání se ozvalo za jeho hlavou. Otočil se a uviděl černého pouštního pavouka necelý metr od své hlavy. Instinktivně se převalil a vztyčil na kolena. Pavouk byl asi čtyři centimetry dlouhý a nejevil známky neklidu. Hlavou mu proběhly všechny zkazky o smrtelně jedovatých pavoucích, ,které četl v bulvárním tisku a napadlo ho, že možná přichází ukončit jeho trápení. Pavouk mohl být nebezpečný, ale neprojevoval známky nepřátelství a spíše se zájmem kolem něho pobíhal. Byl první živou bytostí se kterou se na své nedobrovolné pouti setkal a tak se po chvíli spřátelili. Muž vděčný za společnost uprostřed pustiny a pavouk překvapený nenadálým setkáním s tvorem, který se vymykal jeho instinktivní genové zkušenosti. Snad hodinu pobíhal pavouk kolem sedícího muže zkoumal a odmítal drobty potravy, kterou mu muž nabízel, jakoby chtěl naznačit, že oba patří do příliš rozdílného světa. Náhle muž ucítil ono známé chvění prostoru. Byl překvapen, že také pavouk okamžitě zareagoval. Přestal bezcílně rejdit kolem a na několik sekund strnul v nehybnosti. Potom náhle prudce vyrazil a téměř po přímkové dráze spěchal směrem od muže. Muž zklamaně sledoval vzdalujícího se pavouka, až jeho zrak padl na obzor. Byla tam opět. Jeho oáza se třpytila v mihotavém slunci a zvala ho do své spásné náruče. Poslušně se vydal na další pochod. Situace předešlého dne se opakovala s tím rozdílem, že muž dojedl poslední suchar a vypil poslední doušek vody. Když viděl svůj cíl, byl odhodlaný a necítil únavu. Vždy, když ho ztratil, vrátila se beznaděj a nahromaděná únava. Ráno se probudil a bolelo ho celé tělo. Lomcovala jím horečka a jeho okoralá ústa šeptala jedno jméno: "Lucy". Jeho žena byla však tisíce mil daleko a ani kdyby ho slyšela, mu nemohla nijak pomoci. Jeho zmučená mysl si neuvědomovala, že v Dakotě je ještě hluboká noc a představoval si, jak sklízí čerstvou zeleninu v jejich zahrádce a vaří oběd. Zbytkem vědomí si připomněl smutnou realitu, že už nejen nikdy neochutná její výbornou bramborovou polévku ale ani jakékoliv sousto potravy. Přišlo mu to líto a uvědomil si, co všechno v životě měl a nestačil udělat. Jak se pomalu a nezadržitelně blížil konec i životní priority nabývaly jiných obrysů. Jak nicotný byl teď společenský úspěch a peníze, které ho sem vlastně přivedly. Toužil jen po jistotě a bezpečí.
Nad malou prohlubní, kde muž ležel, zavířil lehký vánek. Písečná zrnka zarezonovala v skřípavém akordu, kterému rozuměly jen křemenné struktury a vyslala signál, který nezůstal bez odpovědi. Jemné chvění prolétlo pustinou a vyvolalo náhlý pocit bázně a pokory ve všech bílkovinných bytostech nalézajících se v oblasti. Muž již necítil bolest a byl ve svých představách daleko odsud. Viděl před sebou břehy jeleního jezera v daleké domovině a slyšel báječné šplouchání dovádějících vln. Když soustředil svůj pohled, uviděl na břehu malý člun a známou postavu, jak pomalu odráží od břehu a míří do dáli. "Proboha Lucy, tady jsem, neodcházej", šeptaly jeho rty. Z posledních sil vytrhl z batohu signální pistoli a vystřelil světlici. Loďka však plula dál a muž omdlel.
Malá karavana, čítající pět velbloudů a tři muže si pomalu razila cestu pouští. Dopravovala zásoby do oázy Al-Kebírí a mladý poručík, který ji vedl se již těšil na zasloužený odpočinek, protože do cíle mu zbývaly pouhé tři míle. Ráz krajiny signalizoval blízkost životodárné vody a sem tam se již objevovaly trsy pouštní trávy a bodláků. I důstojně a nezúčastněně kráčející velbloudi, jako by cítili blízkost oázy, přidali do kroku. Když k nim dorazil vánek a jemné chvění jejich chování se změnilo. Karavana se spontánně zastavila. Velbloudi neklidně podupávali a pofrkávali. I mladý poručík se neklidně rozhlížel a hledal příčinu. Do nastalého ticha se náhle ozval suchý třesk výstřelu a nad sousední dunu vzlétla ostře rudá světlice. Poručík se pohledem domluvil se seržantem a zamířili k nízkému hřebenu. Když vystoupali na vrchol duny, spatřili pod ní nehybně ležící tělo muže a vedle jeho ruky signální pistoli.
Lékař v oáze mu poskytl první pomoc, infúze doplnila chybějící vodu a muž nyní tvrdě spal. Poručík se v baru bavil s pilotem přivolané záchranné helikoptéry, který byl vyslán k vyhledání vraku letadla pro poštu a k odvozu nalezeného pilota. "Víte, co nikdy nepochopím?", obrátil se k poručíkovi. "Sledoval jsem jeho stopy od vraku až k místu, kde jste ho našel. Prvních šest mil jsou naprosto chaotické, jak bloudil. Ale potom směřují téměř naprosto přímo k oáze. Jako by ho vedla nějaká neviditelná síla. To jsem ještě ve své praxi neviděl". Poručík se pousmál, dopil svůj drink a dodal "Alláh je nevyzpytatelný".
Venku na Sahaře právě zapadalo slunce. Písečné přesypy sdílely svoji nahromaděnou energii a zvolna se připravovaly na noční vesmírnou komunikaci. Jejich infrazvuky se nesly do dálky a zvěstovaly poselství, že i dnes byl Řád ve všech sounáležitostech zachován.