Pupík

Toscana se poznala s Genarem v zámecké knihovně. Všimla si toho bruneta s jiskrnýma očima, který měl před sebou stoh ručně psaných knih, ze kterých si pořizoval výpisky. Často ho ale přistihla jak se díval směrem k jejímu stolku a prohlížel si ji. Jeho zájem ji zaujal a když se jejich oči přece jen setkali, usmáli se na sebe. Později ji oslovil, dali se do řeči a povídali si na zámecké terase odkud byl nádherný výhled na město. Oba se tak trochu přistihli, že nyní do knihovny docházejí poněkud pilněji a není za tím jen zájem o literaturu. Slovo dalo slovo a Genaro pozval Toscanu na první schůzku. Toscana dlouho přemýšlela zda přijmout a jak se obléci, aby na mladíka udělala dobrý dojem. Nakonec zvolila bordové dlouhé šaty se šněrovačkou zdobenou perlami. Procházeli se zámeckým parkem a povídali si. Genaro pozorně naslouchal každému jejímu slovu a také ji dlouze povídal o svých osudech a zájmech. Usedli na lavičku vedle altánu a Genaro ji v zápalu povídání vzal za ruku a objal kolem ramen. Toscanin dech se zrychlil a vnímala ten podivný pocit neklidu, který se zmocňoval jejího těla. Pak zašli do nedaleké cukrárny, kde popili vynikající mátový čaj a pochutnali si na pistáciové zmrzlině. Když se loučili vzal ji Genaro za ruku a děkoval za příjemné odpoledne. Jejich hlavy se k sobě na okamžik přiblížily a Toscana neodtáhla svá ústa, aby se rty mohly setkat v prvním polibku. Toscana ještě dlouho nemohla vypudit z mysli toho mladíka, který pocházel z rodiny kapitána dóžecího loďstva a který uměl tak poutavě vyprávět a jehož doteky byly tak něžné a vzbuzovaly v ní ten krásný neklid. Také Genaro usínal se vzpomínkou na tu krásnou brunetu s uhrančivýma očima. Pocházela z rodiny obchodníka s brokátem a tak se mohla plně věnovat svým zálibám. Stále cítil její hebkou ručku ve své a na ústech dotek jejích horkých sladkých rtů.
Po první schůzce následovala další a dvojice se postupně sbližovala. Během dlouhých společných procházek se Genarovy ruce a rty osmělovaly, laskaly se s dívčinou šíjí a dotýkaly se hebké kůže jejího výstřihu. Mladík nezapomene na ten slastný pocit, kdy poprvé obnažil dívčina ňadra, přisál se na její nachové bradavky a pocítil jejich hebkost i vášnivou ztuhlost se kterou mu vyšly vstříc. To zachvění, které proběhlo celým jejím tělem, když je něžně sál. Také Toscana si užívala ten pocit, kterého se bála, ale po kterém podvědomě toužila. Pokračující léto bylo svědkem jejich schůzek, polibků, sladkých vzdechů a šeptání. Na rozkvetlé louce poznal Genaro i slastná zákoutí Toscanina klína, bělostnou kůži jejich stehen, sladký květ lemovaný naběhlými okvětními plátky s kontrastním tmavým kožíškem. Jejich těla se stávala jedním v dlouhých vášnivých milováních plných vzdechů a stenů. Jejich oči zářily štěstím a Toscana se mu oddávala s plnou vášní svých dvaceti pěti let. Neměla před Genarem tajemství, jen její pupík byl vždy zahalen výšivkou uvázanou kolem boků. Vždy, když ji chtěl svléknout jako ostatní součásti jejího oděvu dívka mu v tom zabránila. Žádal tedy vysvětlení. Víš Genaro můj pupík musí pro tebe zůstat skryt. Genaro se velmi podivil a žádal další vysvětlení a Toscana mu ho dala. Když mi bylo šestnáct tak jsem vzplála láskou k jednomu mladíkovi. Bylo to spíš vzájemné škádlení, znali jsme se už od mládí, ale já na něj musela stále myslet. Jednou v zimě jsem ho zahlédla jít na druhém břehu řeky. Běžela jsem za ním a volala na něj, on však neslyšel a mizel. Zkrátila jsem si tedy cestu přes led, ale ten byl slabý a probořil se pode mnou. Octla jsem se v dlouhých šatech v ledové vodě kousek od břehu. Bojovala jsem o život, ale cítila jsem jak mě síly zvolna opouštějí. Modlila jsem se a prosila panenku Marii o záchranu. Když už jsem téměř ztrácela vědomí, vytáhli mě nějací kupci. Dopravili mě domů a já slíbila panně Marii, že už se nikdy v životě do žádného muže nezamiluju. Dodržovala jsem to celá léta a nacházela uspokojení v knihách, květinách, přírodě. Až jsem potkala tebe. Bránila jsem se tomu ale bylo to nakonec silnější a tak jsem se dohodla s panenkou Marií, že svůj slib zúžím jen symbolicky na svůj pupík. Tak a teď už víš všechno. Genaro se usmál, políbil ji a pohladil její dlouhé vlasy. Jsi sladká a to víš, že se budu tvému pupíku vyhýbat jak čert kříže. Vždyť mám celé tvé tělo.
Léto proběhlo ve vzájemných dotecích a žhavém milování, stejně tak podzim až zima jim jejich možnosti poněkud omezila, ale jejich schůzkám nemohl zamezit ani mráz. Genaro miloval Toscanu i její tělo, ale stále víc se v mysli musel vracet k jejímu tajuplnému pupíku zahalenému před ním výšivkou. Dráždil ho a nedával mu pokoj. Rozum ho vždy upokojil. Vždyť jsi slyšel vysvětlení. Je to jen symbol, máš všechno, tak se snad toho kousíčku můžeš vzdát. Ale fungovalo to jen na chvíli. Toscanina přítomnost a něha obvykle jeho chmury rozptýlila, ale na jaře mu to nedalo a pokusil se několikrát při svlékání odhalit i pupík, ale dívčina ruka mu v tom vždy zabránila a pohled jejích očí ho ubezpečil o tom, že to myslí vážně. Několikrát se o tom i pokoušel s ní promluvit a vysvětlit jí, že jestli ho má opravdu ráda neměla by mu upírat kousek svého těla, vždyť slib panence Marii už stejně porušila, tak jaký to má smysl, ale k ničemu se nedobrali. Toscana vysvětlovala, že si nemůže pomoci, že toto tabu má pro ni velký osobní význam aby si mohla vážit sama sebe. Genaro smutně přikývl. Jistě má pravdu a na tom kousku těla přece svět nestojí. Jejich schůzky pokračovaly, oba se na ně těšili a užívali si je, jen Genaro se nemohl zbavit té posedlosti pupíkem. Čím více rozumových argumentů snášel, tím více cítil, že to není záležitost rozumu. Ano chápe to, ale přece… Ještě několikrát přišla na pupík řeč a pak už raději to téma nenastoloval. Toscana byla šťastna a užívala si Genarových něžností a jeho lásky. Věděla, že často myslí na její pupík, ale myslela, že mu to vysvětlila a že ji snad chápe a tu malou obět mu nebude zatěžko přinést. Přišlo další léto a jejich schůzky se opět zintenzívnily. Vycházeli do lůna přírody s košíkem jídla a dobrého vína, milovali se povídali si, ale Genaro tak nějak podvědomě stále čekal, zda Toscana jednoho dne sama neodhalí svůj pupík. Ale marně. Pokud byli spolu, tak to ještě šlo, ale když před usínáním vzpomínal na ty sladké prožitky, vždy mu zhořkly červíkem pochybnosti. Jak mě může mít ráda a nedat mi všechno? Já se přece s ní rozdělím o vše. Ale ona mě má ráda jen potud a dál ne. Je to vůbec láska? Vždyť taková láska mě mrzačí a kastruje. Uvědomoval si, že vlastně vůbec nechce vidět její pupík, ale jen slyšet její slova….ano podívej se na něj, vezmi si ho, je tvůj. Je to přece hloupost, říkal mu rozum. Máš vše, tak se nezabývej takovou malicherností. Ale lidský život často neovládá rozum, nýbrž malicherné detaily, které jako by byly ďábelsky nalíčeny jako protiklad štěstí a spokojenosti. Nebo si je lidská mysl vybírá jako záminku? To jsou právě ty nedohledné a neproniknutelné dálavy lidské duše pro které nejsme pány svých osudů. I tam se projevuje efekt motýlích křídel, kdy nepatrný podnět může mít nedozírné následky.
Když se Genaro Toscaně neozval přes týden, byla poněkud znepokojena a pak dostala kytici temně rudých růží a dopis psaný úhledným rukopisem na krásném pergamenu s rudou pečetí. Začínal tak hezky. Lásko, miluju tě a prožil jsem s tebou ty nejkrásnější chvíle svého života. Nedokážu na tebe zapomenout, ale nemůžu už dál. Ten tvůj božský a prokletý pupík, zblázním se z něj. Bere mi to hezké, co mi dáváš. Proto jsem se dal najmout na výpravu do Indie. Ta dálka a roky snad zhojí mou duši. Přeju i tobě jen to hezké a děkuju ti za všechno. Toscana dočetla a jen se nevěřícně dívala na červánky zapadajícího slunce. Slza, která dopadla na pergamen trochu rozpila ta dvě poslední slůvka Tvůj Genaro.