Slunce se toho dne líně válelo po obloze, jako by ani ono nemělo chuť pokračovat dál. A kdo by se mu divil – družina Slovanů vedená Praotcem Čechem už putovala Evropou tak dlouho, že i kameny pod jejich nohama začínaly mít pocit, že je znají jménem. Někteří mladší členové výpravy začali pochybovat, zda Evropa vůbec má konec. Starší je uklidňovali, že podle nejnovějších map (které ale nikdo nikdy neviděl) a výslechu zajatců by měla mít. A že pokud ne, tak se to alespoň hezky říká.
Praotec Čech šel v čele. Jeho krok byl pevný, jeho vous majestátní a hustý, že by v nich šlo chovat roj včel. A jeho sandály… no, ty už dávno rezignovaly. Kdyby tehdy existoval patentový úřad, jistě by si nechal zapsat svůj převratný vynález: „sandál bez podrážky“. Byl to vlastně jen provázek, ale stále statečně držel.
Za praotcem se táhla pestrá směsice kmenů a náčelníků:
- Bohdan Širokoplec – muž, který se narodil široký a od té doby se ještě rozšiřoval.
- Radovan Rychlochůd – běhal tak rychle, že ho družina občas musela přivazovat k vozu, aby jim neutekl.
- Miloslav Tichý – mluvil málo, ale když už něco řekl, většinou to bylo: „Tohle nedopadne dobře.“
- Želislav Hromobijec – jehož jméno vzniklo omylem, když jednou zakopl o kotlík a způsobil zvuk připomínající hrom.
Když se před nimi objevil okrouhlý kopec, který se později proslavil jako Říp, družina se zastavila. Ne proto, že by je ohromil – spíš proto, že už neměli sílu jít dál.
„Tohle,“ řekl Praotec Čech a opřel se o hůl, „je kopec. A já navrhuji, abychom ho zdolali. Jednak kvůli výhledu, jednak kvůli tomu, že když už jsme sem došli, byla by škoda ho obejít.“
Družina souhlasila. Ne snad proto, že by chtěla lézt na kopec, ale protože odporovat Praotci znamenalo riskovat, že bude mít proslov. A jeho proslovy byly dlouhé. Velmi. A navíc i jejich nohy už měly putování dost.
Výstup na Říp probíhal v duchu staroslovanské tradice: funění, sténání, brblání a občasné přehánění vlastních obtíží.
„Já už neudělám ani krok,“ prohlásil Bohdan Širokoplec po dvou metrech.
„Já bych udělal,“ nabídl se Radovan Rychlochůd, „ale nechci vás zahanbit.“
„Tohle nedopadne dobře,“ poznamenal Miloslav Tichý, čímž splnil svou denní kvótu.
Nakonec se však všichni vyškrábali nahoru. A tam – tam se jim otevřel výhled, který by dnes turisté popsali jako „pěkný, ale chtělo by to rozhlednu“.
Krajina se vlnila, lesy šuměly a řeky se leskly jako stříbrné nitě. Všichni ztichli. Ne kvůli úžasu, ale protože neměli dech. Sluneční paprsky zlatily krajinu až do mlhavé dálky.
„Tady by to šlo,“ řekl konečně Praotec Čech.
„Šlo,“ přikývl Bohdan. „Ale nejdřív bych si sedl. A pak bych si sedl ještě jednou.“
Když k večeru zapálili oheň, atmosféra se uvolnila. Oheň praskal, tuk z opékaného divočáka syčel a voněl tak lákavě, že i vlci vyjící v dálce si museli utřít tlamy. Kmeny seděly kolem ohně, popíjely medovinu a náčelníci začali debatovat o tom, co dál.
První se ozval Radovan Rychlochůd:
„Musíme pokračovat k moři! Tam postavíme lodě, budeme lovit ryby a staneme se národem, který se živí tím, co mu samo připlave pod ruce. A jednou tam budou jezdit turisti a my z nich budeme tahat zlaťáky“
„A co když narazíme na silnější kmeny?“ namítl Miloslav Tichý. „Takové, co mají větší zbraně, větší svaly a menší trpělivost?“
„A co když nenarazíme?“ opáčil Radovan.
„To je ještě horší,“ řekl Miloslav. „To by znamenalo, že jsme se ztratili.“
Želislav Hromobijec se přidal: „Já bych šel dál. Ale jen z kopce. Do kopce už ne.“
Bohdan Širokoplec se podrbal na břiše. „Já bych zůstal. Tady je to pěkné. A hlavně…“ zvedl nohu, „…tady už mě nikdo nedonutí jít dál.“
Praotec Čech se zvedl. Jeho stín dopadl na oheň a dodal scéně dramatický nádech, který by ocenil i Jára Cimrman.
„Zítra po rozbřesku,“ pronesl slavnostně, „promluvím k celému kmeni. A rozhodneme se. Společně.“ Pak ukázal své nohy. Byly to nohy muže, který prošel půl Evropy a druhou půlku přenesl na svých bedrech.
„A jestli chcete vědět, proč bych nejraději zůstal tady,“ dodal, „tak se podívejte na tohle. Tohle není chodidlo. Tohle je reliéf.“
Noc se snesla na horu Říp. Oheň dohasínal, hvězdy se třpytily a družina usínala s pocitem, že zítřek bude důležitý. Praotec Čech zůstal ještě chvíli vzhůru díval se do plápolajících plamenů a pozoroval krajinu osvětlenou úplňkem.
„Tady by to šlo,“ zamumlal tiše. „Tady by se dalo žít. Tady by se dalo začít.“
Vítr si pohrával s jeho šedivými vousy a jako by mu šeptal: „Ano, tady je ta zem zaslíbená.“
A tak, když se konečně zvedl a zamířil ke svému lůžku, věděl, že jeho zítřejší řeč nebude jen rozhodnutím – bude začátkem příběhu, který jednou budou vyprávět děti u ohňů. Ne snad proto, že by byla výjimečně moudrá – ale protože všichni ostatní budou příliš unavení na to, aby mu odporovali.
A někde v dálce se ozvalo zafunění. Možná divočák. Možná vítr. Možná budoucnost, která se právě nadechovala.
Ať tak či onak – Slované byli doma. A kdyby nebyli, dodnes by bloudili.