Bylo slunné srpnové ráno a na loukách nedaleko dolnorakouské vesničky Dürnkrut (Suché Kruty)
se ve vzrostlé otavě třpytily krůpěje ranní rosy. Louky se svými pestrobarevnými
květy kontrastovaly s malými políčky s holými strništi, na kterých jen tu a tam
zůstávalo několik neodvezených panáků, postavených z žitných nebo pšeničných snopů.
Blízkost řeky Moravy připomínala dvojice černých čápů toužících posnídat v mělké bažině.
Na obloze líně pluly baculaté kumuly, které jen zesilovaly dojem ospalého rána.
Za normálních okolností by se z vesnických stodol ozývaly rytmické zvuky cepů
a hlahol či zpěv podruhů. Byla doba výmlatu a úrodu je třeba dostat do sýpek.
Ale dnes není normální den, je 26. srpna roku 1278 svátek sv. Rufa. Na okolní
rovině až k vesnici Jedenspeigen se rozložila vojska dvou mocných rivalů.
Římského krále Rudolfa I. Habsburského, kterého vojsky podpořil jeho spojenec
uherský král Ladislav IV. Kumán a českého krále Přemysla Otakara II. Otakar,
král železný a zlatý, jak mu přezdívali, prožíval úspěšná léta. Jeho země bohatla
z těžby zlata a hlavně stříbra, jeho državy sahaly od Slezka až po Jadran.
Byl králem českým, vévodou rakouským, korutanským a kraňským, markrabětem moravským
a štýrským. Už mu chyběl jen titul římského krále a i ten byl na dosah, když
r. 1273 Richard Cornwallský zemřel po záchvatu mrtvice. Římští kurfiřti však
nechtěli za krále mocného Přemysla a tak zvolili málo známého Rudolfa Habsburského.
Považovali ho za slabého a netušili, jak hluboce silný panovnický rod tak zakládají.
Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal a střet byl na spadnutí. V bitvě šlo
především o babenberské dědictví, Rakousy a Štýrsko, které původně získal Přemysl,
ale o něž usiloval také Rudolf, aby se jeho potomci stali říšskými knížaty.
Teď tedy proti sobě stálo na 55 tisíc ozbrojenců, aby svými meči a krví rozhodli, kdo z koho.
Petr vyšel z úkrytu lužního remízku a hledal si vhodné stanoviště. Snažil se vyhýbat
setkání s místními, protože jeho oděv a mluva přece jen budila trochu pozornosti
a nedůvěry. Kejklíř, který cestuje po světě. V tom mu pomohla jeho znalost žonglování.
Plivání ohně raději moc nepředváděl, ještě by ho mohli obvinit se spolčení s ďáblem.
Na sotva znatelné vyvýšenině našel vzrostlý dub, ten mu bude vyhovovat. S námahou
se vyšplhal do jeho rozlehlé koruny a na provaze za sebou vytáhl své zavazadlo
zabalené v režném pytli. Měl odtud dobrý výhled. Rudolfův tábor se od něho nacházel
asi dvě stě metrů. Viděl vojenské stany i ten Rudolfův, bohatě zdobený, který také
stál na malém pahorku. V táboře už od rána panoval čilý ruch, vojsko se šikovalo
a řadilo. Ozývalo se řinčení a ržání koní. Rytíři se soukali do svých drátěných
košil a brnění. Petr chvíli pozoroval to hemžení a snažil se identifikovat
Rudolfa Habsburského. Pak ho poznal v hloučku jeho generálů a velmožů. V hnědočerveném
kabátci zdobeném zlatem. Celá společnost po chvíli zašla do velkého stanu, snad na lehký oběd.
Bylo půl dvanácté a Petr začal pomalu vybalovat své zavazadlo. Byl to černý
podlouhlý předmět složený z několika částí. Hlaveň zaskočila do pažby, zasunul
zásobník a nakonec nasunul a nastavil laserový zaměřovač. Pak už se jen oddal čekání.
Vždyť na tuto chvíli čekal několik let. Od chvíle, kdy skupina studentů objevila
časovou bránu v Průhonickém parku a naučila se ji používat. Dlouho diskutovali,
jak ji využít. Nakonec se shodli na tom, že napraví a změní některý z historických
zlomů českých dějin. Nic nedbali na protesty Jany, studentky filosofie, že taková
změna ohrozí jejich současnost i budoucnost, že je prostě nepřípustná. Přeli se,
probírali nemorálnost, ale také vlastenectví a nakonec zvítězilo ono lidské, že to co,
člověk může, dříve nebo později také zkusí. Ve hře byly tři hlavní události:
smrt sv. Václava, bitva na Poli moravském a Bílá Hora. Nakonec to vyhrálo Moravské pole,
protože tehdy měli Češi nejvíce rozmáchnuto. K cestě vybrali Petra, protože byl
dobře fyzicky vybavený, znal německy a mohl se vydávat za potulného kejklíře.
Dost práce jim dalo získat reálnou představu o dobovém oblečení a základech mluvy.
To sehnat moderní ostřelovací pušku na černém trhu bylo snadnější. Připravovali
se přes rok a teď tu Petr sedí v koruně dubu a všechno se má naplnit za pár okamžiků.
Tak, jak si to naplánovali. Přistihl se, že je naprosto klidný, co se má stát stane se.
Představil si, že až se vrátí, bude Česko prvořadou evropskou mocností a Praha
mnohamilionovou megapolí. Čeština evropským, možná i světovým jazykem. Otázka je,
jestli najde i své známé, ale i takovou cenu zakalkulovali do svého podniku. Bude
to velmi vzrušující a on bude tím výjimečným, který pozná historické „kdyby“.
Z úvah ho vyrušil ruch v táboře habsburských. Vojska se řadila na prostranství
před Rudolfovým stanem. Rudolf vyšel ze stanu, aby promluvil ke svým rytířům.
Petr ho viděl ve svém dalekohledu. Vzpřímená postava vyzařovala odhodlanost a energii.
Habsburský ret se ještě nestačil vyšlechtit a brada byla jen nepatrně výraznější.
Rudolf apeloval na své rytíře a vyzýval je ke statečnosti. Možná právě teď vznikala
strategie lstivě vpadnout do boku českých rytířů. Petr déle neotálel, zdvihl pušku
a pečlivě zamířil. Rána, která třeskla, zanikla ve všeobecném hlomozu.
Na Rudolfově hlavě se objevil rudý otvor a on se skácel k zemi zbrocen krví.
Mezi okolostojícími rytíři a žoldnéři vypukla panika. Nedokázali pochopit, co se stalo.
Po chvíli úleku a šoku se vyděšení vojáci dali na útěk. A do tohoto zmatku se
cvalem blížila těžká jízda Přemysla Otakara II.
Petr spokojeně slezl z dubu a nepozorován vydal se na cestu zpět domů. Cestou
k transportní bráně stěží potlačoval nedočkavost. Měl bych mít výčitky svědomí,
že jsem právě zabil zakladatele historického rodu, pomyslel si, ale nic takového
teď necítil. Možná později. Převládal pocit splněného poslání a lačnil poznat výsledek.
Dějiny přece píší vítězové. I zpáteční cesta proběhla technicky hladce. Když
vyšel ze skalního záhybu průhonického parku, jeho první pohled padl na siluetu zámku.
Ano byla tam, ale byla jiná, ne tak hranatá, kulatější a jinak členěná. Tak se
to tedy podařilo! I když viděl, že po silnicích jezdí auta a autobusy, vyrazil
ku Praze pěšky. Nebyl si jist, jakou měnou se teď v Čechách vlastně platí, to vše
musí nejdřív zjistit. Mohu mít i pěkné potíže se svou identitou, pomyslel si,
když kráčel k Jižnímu městu.
Když se vyhoupl z Kunratického lesa a spatřil siluetu
Prahy, strnul. Ano Praha byla stále stověžatá, ale nebyly to věže gotických kostelů,
které ji zdobily, ale mešit a minaretů. Ze špiček většiny z nich zářil v zapadajícím
slunci turecký půlměsíc. Petra se zmocnila panika. To přece není možné, je zpět
ve své době, v čem mohli udělat chybu? A při pohledu na Hrad a Svatovítskou
katedrálu přestavěnou na mešitu mu to došlo. Ano, moji čeští předkové nedokázali
odolat tureckému vpádu v šestnáctém a sedmnáctém století. Tehdy měla Evropa na
kahánku a zachránila ji i souhra příznivých okolností, když Turky vedené Karem
Mustafou Pašou odrazil od bran obléhané Vídně r. 1683 chrabrý polský král Jan III.
Sobieski s pomocí Karla V. Lotrinského. To znamenalo rozhodující obrat a konec
turecké hegemonie ve střední Evropě. Tak tohle se tedy mým krajanům nepodařilo,
pomyslel si smutně. Že by tradiční rozhádanost a nejednota, či zrada šlechticů,
kteří viděli jen na hranice svého humna? Prostě nebyli sto sjednotit většinu
Evropy k společné obraně, jako se to podařilo Habsburkům. Nestáli v čele
polsko-litevsko-německo-rakouských a českých šiků. Tak bylo všechno zbytečné?
Brouzdal se smutně ulicemi Prahy, které mu najednou připadaly cizí. Na Karlově
náměstí bylo velké tržiště. Potraviny, předměty denní potřeby, ale také měděné
tepané karafy a džezvy. Ženy oblečené moderně, ale s vlasy zahalenými šátky.
Všude okolo zněl neznámý jazyk, asi turečtina, pomyslel si. Pookřál, jen když
z úst dvou stařenek zaslechl češtinu. Ale byla to jen kapka v moři cizoty.
Světla neonů, ruch velkoměsta, proudy aut i lidí. Zoufalý Petr zamířil ke Karlovu mostu.
Ano ten tu stále stál a připomínal mu kus domova. Pomalu ho přešel, zamířil na
Kampu a usedl pod jeden z oblouků mostu. Co jsem to provedl, pomyslel si?
S hlavou v dlaních a slzami v očích tam tak seděl a ani nevnímal, jak vůkol
padá soumrak. Až ho přemohl milosrdný spánek.
Ze spánku ho vytrhlo podivné drnčení. Petr se nemohl probrat a měl pocit, že má celé tělo jako zmlácené. Když se promžoural ke světlu a probral k životu, zjistil, že ten nesnesitelný zvuk vydává jeho digitální budík. A nad ním stála jeho matka. „No tak, vstávej, Péťo, víš, že máš dneska tu zkoušku z historie“.