Longinovo kopí

Gaius Cassius Longin byl římský setník, který u ukřižování Krista zastupoval římskou stranu. Byl to on, který mu nakonec svým kopím probodl srdce, snad protože se už nemohl dívat na jeho utrpení. Proto se od té doby tradovalo, že toto kopí má magickou moc. Říká se mu také kopí osudu, protože jeho držitel má osud ve vlastních rukou. Hrálo významnou roli v dějinách. Poprvé r. 1098 u Antiochie, kdy vysílené křižácké vojsko stálo proti přesile mosulských. Objevení tohoto kopí pod oltářem sv. Petra vlilo křižákům do žil takovou sílu, že zvítězili. Roku 1239 prodal toto kopí jeruzalémský král Balduin II. kvůli finančním nesnázím Benátkám. V průběhu času cestovalo Evropou a ovlivňovalo její osudy.
Proto není divu, že když jsem se dozvěděl, že hrálo roli i v Hitlerově Německu, vzbudilo moji zvědavost. Požádal jsem o schůzku jednoho stařičkého profesora, který jako historik působil již za Třetí říše. Setkali jsme se v kavárničce berlínského Pergamon muzea. Už samo prostředí působí na člověka tak, že zde cítí dech věků a mimovolně ztiší hlas. Po úvodních formalitách se starý šedivý pán rozpovídal.
Ano, Longinovo kopí má pestrý osud. Dokonce jich existuje několik, al e to pravé bylo také v držení vašeho římského císaře Karla IV., který ho přechovával na Karlštejně. Odtud se dostalo s Habsburky do Vídně, kde bylo k vidění v Hofburgu, který byl císařským sídlem. Tam ho spatřil i mladý Adolf Hitler, když se pokoušel o přijetí na vídeňskou akademii umění. Měl slabost pro symboly a byl kopím doslova fascinován . Proto není divu, že po anšlusu Rakouska k Německu nechal Hitler 13. října 1938 převézt kopí do Berlína. Vystavovali ho nejprve v kostele sv. Kateřiny v Norimberku, ale pak si ho nechal přivézt do Berlína a měl ho na Říšském kancléřství. No a začaly se dít věci. Snadno získal Čechy a Moravu, pak během pár týdnů dobyl Polsko a následovalo podrobení většiny západní Evropy. Neobvyklé úspěchy pokračovaly, i když vtrhl do Stalinova Ruska. Při vší té slávě se na kopí pozvolna zapomínalo a nacisté si užívali svůj triumf. Pak se však stala zvláštní událost. Longinovo kopí koncem září 1942, na den svatého Václava, někdo z kancléřství ukradl. Zprvu tomu nikdo nepřikládal nějaký velký význam, ale hned koncem října prohrál Erwin Rommel u El-Alameinu v Africe rozhodující bitvu a koncem roku se u Stalingradu dostala Paulusova 6. armáda do bezvýchodné situace a následovala její kapitulace. Zkrátka od té doby to šlo s Wehrmachtem s kopce. Himmler dal pátrat po zloději kopí, ale bezvýsledně. Gestapo hříčkou náhody objevilo kopí až na jaře 1945 a samozřejmě zatočilo s jeho vlastníkem. Hitler si kopí vzal s sebou i do bunkru na zahradě starého říšského kancléřství na Wilhelmstrasse v dubnu, když začínala bitva o Berlín. Vkládal do něj velké naděje, ale Berlín nezachránilo ani kopí, ani Wenckova 12. armáda. Krysy začaly opouštět loď a Hitler propadl beznaději. Dal popravit švagra Evy Braunové Fegeleina a na Göringa vydal zatykač. Pak spáchal 30. dubna sebevraždu.
V Berlíně vypukl nepředstavitelný zmatek a bunkr obsadila Rudá armáda. NKVD odnesla všechny dokumenty, ale kopí nevzbudilo její pozornost. Zmocnil se ho jeden sovětský staršina jménem Sergej, příjmení jsem už zapomněl, a ten si na něj údajně navlékal ukořistěné náramkové hodinky. A že jich prý bylo. Ostatně věta „Davaj časy“ byla první ruskou větou, kterou se Berlíňané naučili. Jenomže Sergej jednou popil vodky a pustil si pusu na špacír ohledně své anabáze v Hitlerově bunkru. O donašeče tenkrát nebyla nouze a tak milého Sergeje za pár dní odvedla obávaná NKVD. Nedalo jí moc práce zjistit, kde kopí je. To se podržte. Kopí sloužilo jako žerď zástavy 5. gardového pluku 1. běloruského frontu maršála Žukova. Samozřejmě žerď vyměnili a kopí cestovalo do Moskvy. Se zájmem si ho prohlédl sám Stalin. Ostatně on v mládí studoval v pravoslavném semináři. Nakonec Longinovo kopí skončilo v muzeu KGB, kde je dodnes.
Vydechl jsem překvapením. „A co to kopí, které stále vystavují ve vídeňském Hofburgu“? „To vyrobil po válce jeden zručný restaurátor“, usmál se profesor. „Myslíte tedy, že za současnými Putinovými úspěchy vězí to magické kopí? Myslím Gruzii, pak Krym a potom Ukrajina“, zeptal jsem se nevěřícně. Starý muž se usmál a pak pomalu řekl: „To ne, je to jen staré, historické kopí. A žádný strom přece neroste do nebe“.