V době studené války se vybudovaly mocné armády založené na tankových divizích, mocném letectvu a nukleárních raketách. Radary a elektronika ovládly bojiště. Přibližná rovnováha mocných chránila svět. Ovšem vyhrotily se jiné antagonizmy a o pár desítek let je všechno jinak. Kdo by se vojensky pokoušel postavit největší vojenské síle – armádě Spojených států, byl by smeten, jak ukazuje příklad Iráku. Nepřátelé USA ovšem záhy přišli na to, jak neutralizovat vliv mocné armády. Přešli na jednotlivé údery ze zálohy. Není to nějaký nový vynález. V osvobozeneckém boji se tomu říká partyzánská válka a jinak terorizmus. Terorizmus tuto taktiku dopracoval k naprosté dokonalosti. Na rozdíl od partyzánů už ani neútočí na vojenské síly protivníka, ale na civilní obyvatelstvo. Boj proti takovým útokům se stal obzvláště nesnadný, když náboženští fanatici začali používat sebevražedné útočníky. Začalo to výbuchy na velvyslanectvích, diskotékách nebo tržištích a vygradovalo to 11. zářím 2001. Palivem naložený velký dopravní letoun je totiž mocnou zbraní a přitom ho nabídne sám nepřítel. Jednotlivými sebeúspěšnějšími útoky však teroristé nemohou porazit fungující velký stát. Tak co je jejich cílem a proč to dělají? Především vědí, že jejich věc je během na dlouhou trať. Svými útoky destabilizují demokratickou společnost, protože pohled na roztrhaná těla na ulicích rozhodně nepřispívá k harmonizaci společnosti. Nastane v ní obviňování, kdo a proč útoku včas nezabránil, volá se po opatřeních k ostrému boji proti teroristům, která ovšem současně omezují práva řádných občanů. To se části z nich nelíbí a společnost se stává více polarizovanou a méně jednotnou a akceschopnou. Společnost se chtě nechtě situaci přizpůsobuje. Svobodě slova se občas nasadí náhubek, když jde o to nepodráždit fundamentalisty. Idealističtí romantici naopak tvrdí, zkusme se s militanty nějak domluvit, vždyť snad nemůže být pravda, že nás chtějí všechny vyhladit. Z demokratického státu se stává plíživě stát policejní se sofistikovaným špiclováním. A to už je přece slušný úspěch v rozvracení nepřátelského státu. Kromě tohoto zřetelného boje se vede ještě jeden skrytý boj, kde jsou nejmocnější zbraní dělohy žen. Přistěhovalectví řádných imigrantů a malý rozdíl v porodnosti oproti místnímu obyvatelstvu. Nechte to působit řadu desetiletí a nestačíte se divit. Tak to udělali kdysi Albánci v srbském Kosovu a podívejte se na arabské nebo turecké čtvrti ve Francii nebo Německu. Ani tradiční koloniální mág, Velká Británie, už své imigranty zcela nezvládá. Fundamentalističtí teroristé už možná mají svého Marxe a Engelse, kteří jim zneužitím Koránu malují světlé zítřky. Všimněte si, že vůdci teroristů nebývají nějací zbídačelí a hladoví chudáci, ale vesměs intelektuální synové ze zajištěných rodin profitujících z konzumu či ropy. Velmi často s univerzitním vzděláním, získaným na prestižních západních univerzitách. Co s tím? Když Japonci v r. 1941 napadli Pearl Harbour a zničili americkou flotilu, zmobilizovala Amerika ohromnou hospodářskou kapacitu a během čtyř let Japonce na hlavu porazila. Nemalou úlohu v tom hrála i atomová bomba. Co ale zmobilizovat proti jednotlivým fanatikům, kteří nemají nějaké příliš hmatatelné centrum, ale jako podhoubí jsou skryti na různých místech planety? A jak bojovat proti ženám zahaleným v šátcích rodících pět a více dětí? Tady je každá rada drahá a i velká impéria historie podlehla nestandardním hrozbám. Žádné řešení není osvobozující. Západ, a to jsme i my, nemůže vzít své nukleární zbraně a vyhubit preventivně státy, které vůči němu vystupují nepřátelsky a podporují teroristy. Tím by možná sice problém vyřešil, ale totálně by popřel sám sebe. Může se uzavřít, případně vystěhovat neposlušné imigranty, ale postavit novou železnou oponu a současně chtít globálně obchodovat nebude také fungovat. Je nepochybné, že reakce na terorizmus povede k změnám v imigrační politice. Od osvíceneckého „Svět je místo, kde si každý může žít svobodně podle svého“ k pragmatičtějšímu „Žijte si podle svého doma, ale chcete-li žít u nás, musíte se přizpůsobit“. A přizpůsobení znamená asimilaci v druhé nebo třetí generaci. To přece není zas tak tvrdý požadavek, zvláště když k nám imigranti přicházejí hlavně z ekonomických důvodů. Jinak bude za sto let Evropa černooká, snědá a plná mešit a minaretů. Křesťanské chrámy a nápisy latinkou se stanou archeologickými památkami. Ale možná, že to je prostě vývojová tendence dnešního světa, o které kdysi také Římané či Byzantinci přemýšleli, jak ji odvrátit. Jenomže to „Nechme se překvapit“, má v sobě nádech hořkosti. Nemyslíte? 22.2.2010