O času

Ze všech veličin, které nás obklopují je asi nejhůře uchopitelný čas. Nejen proto, že neposedí a neustále plyne. Na rozdíl od prostoru není „vidět“, podobně jako vzduch a vnímáme jen jeho závan. Vnímáme ho jaksi bodově, jen přítomností na rozdíl od exkluzivního prostorového vjemu zraku. Co to je čas chápeme mnohem hůře, než co to je hmota, kterou si aspoň můžeme osahat. Jak se asi evolucí vyvinulo vnímání času? Nejprve bylo okolí vnímáno jako slitý jednolitý obraz barevných skvrn bez rozlišení objektů a hloubky prostoru, pak přišla nutnost rozlišit jednotlivé předměty a vnímat je v prostorových souvislostech. Paměť začala ukládat jednotlivé obrazy za sebe a vyhodnocovat rozdíly mezi nimi. Tím vznikla následná souvislost a odtud už byl jen krůček k „příčině a následku“. S nutností více kvantifikovaného rozlišení se původní jen pořadová škála změnila v časovou – pohyb v čase. Čas je tedy něco jako počítaný a zapamatovaný pohyb. Čas a jeho vnímání jsou životně důležité pro přežití živočichů. Přesto to zřejmě není jen náš subjektivní pocit, ale objektivní veličina. Jedinec vnímá čas spíše v jeho cyklické podobě. Opakuje se den, týden, stárneme v rocích. Lineární vnímání času je spíše společenské, kdy je třeba zahrnout dlouhá období na příklad historie od Sumerů až po naši dobu. Čas možná plyne pravidelně, ale my ho rozhodně nevnímáme rovnoměrně. Jen porovnejme stejný interval strávený na zubařském křesle s okamžikem, kdy se těšíte na exkluzivní dovolenou. Čím víc nám na čase záleží nebo na něj myslíme, tím se jakoby jeho běh změní. Každý cítí, že jinak se vlekl čas v dětství a jinak uhání ve stáří. Vnímání času tedy asi také závisí na přijmu nových zajímavých informací. Matematika a fyzika se zajímá na rozdíl od běžného života o „čas bez přítomnosti“. Když vynášíme závislost nějaké funkce nebo děje na čase je to na jakémsi obecném čase a nevynášíme tam bod „teď“. Může to proběhnout kdykoliv a můžeme se v čase vrátit a to je to, co je nám v našem životě odpíráno. Ale jsou i absolutní časové řady, například vývoj směnného kurzu nebo průměrného platu. Každé poznání není dílem nekonečně krátkého okamžiku, ale probíhá v čase. Podle Kanta každá zkušenost už představu času a priori předpokládá a vyžaduje. Naše časové vnímání je omezeno jen na přítomnost. Co bylo před tím, spravuje naše paměť, co bude naše fantazie. Tato přítomnost ale nemůže být bezrozměrná, bodová, neboť každé vnímání i jednání nějakou dobu trvá. Řeč, kterou posloucháme, není nikdy přítomná „teď“, ale plyne hláska za hláskou a slovo za slovem a mluvčí i posluchač musí podržovat jako přítomné i to, co už odeznělo, a naopak vždy už očekává, co bude následovat. Sama přítomnost je tedy spíše jakýmsi rozmazaným časovým klubkem. Podle psychologů trvá přítomnost několik desetin sekundy a je asi individuální. S inteligencí souvisí měřitelný parametr BIP (Basic period of information processing), což je průměrná doba potřebná k pochopení a vstřebání jednoho bitu informace. U lidí s IQ kolem 122 činí 50 ms a u IQ 78 je dvojnásobná. Možná vnímáme přítomnost i proto, že časoprostor je kvantovaný. Kdyby byl kontinuální, přítomnost by se nám mohla scvrknout na nekonečně malý bod, který bychom nedokázali vnímat. Takhle přeskakujeme z jednoho kvanta přítomnosti na další. Čas není obdobně jako řada termodynamických funkcí absolutní, tedy pokud ho nechceme počítat od Velkého třesku. Měříme proto vždy jen jeho interval „od – do“. Jen společenský, lineární čas, dějiny, vyjadřujeme číslem letopočtu nebo přesněji Juliánským datem. Umělé začátky času si pak různé civilizace volí různě. Křesťanská od narození Krista, muslimové od hidžry (od 16.7. 622, útěku Mohameda z Mekky do Medíny), židovský letopočet se počítá se od 7.10. 3761 př. n. l. (podle údajů o věku osob ve Starém zákoně), mayský od 13. 7. 3114 př. n. l. proč, přesně nevíme. Astronomický letopočet (juliánské datum, JD) se počítá od 1.1. 4713 př. n. l., doby, kdy se shoduje několik astronomických cyklů. Astronomové rozlišují ještě i čas sluneční a hvězdný. O to definovat co to je čas, se pokoušela řada filosofů, básníků i fyziků. Až na pár bonmotů dopadli v podstatě stejně. A tak se s tím musíme vypořádat každý sám. Čas je přece krásný, aspoň ten, který nám je vyměřen. 21.11.2009