Je už to drahně let, co nám praotec Čech vybral krajinu oplývající
mlékem a strdím a vybral věru dobře. Počasí je tu mírné, neohrožují
nás dravé šelmy, hadi a štíři, leda ty v nás. No a že jsme na
hlavní třídě, kudy se toho už hodně přehnalo - zase se nenudíme a
mnohému nás to naučilo.
Ale, jak to bylo tenkrát, když jsme se sem přihnali my? Žili zde nějaké ty
germánské kmeny a pak zde lovili a hospodařili pokojní Keltové.
S těmi Germány bylo asi už tenkrát těžké pořízení, ostatně
zkuste Germána naučit česky. Tak nezbylo nic jiného, než je
přesvědčit, že v Bavorsku a Sasku je to konec konců taky pěkné.
U těch Bavorů se nám prý to počeštění už málem podařilo, proto mají
dodnes nadváhu a holdují pivu a knedlíkům. Zato Keltové byli vděčný
materiál. Byli rozumní a pragmatičtí. Nenamítali nic, když jsme si
vedle jejich kamenných menhirů postavili Perunovy modly a začali
vysazovat lípy. Ostatně později přišlo křesťanství a další ideologie.
Naučili se velmi rychle česky, přizpůsobili sestřih vlasů a vousů.
Prostě se skryli v nás. Těch pár keltských disidentů, kteří
museli jít není podstatných. A tak nám z milých Keltů zůstalo
více než jen místní názvy jako Jizera či Sázava. Oni jsou stále
v nás. Za svoji příslovečně holubičí povahu a přizpůsobivost
vděčíme možná právě jim. Ale ten charakter jsme si zkazili už
nepochybně sami!