Každá společnost měla vždy své VIP (Very Important Person), ale v průběhu historie se tento náhled měnil a vyvíjel. Kdysi to bývali význační šlechtici, vojevůdci, později k nim přibyli i význační malíři a vědci. Bezpochyby lidé výjimeční a hodni pozornosti. Je až s podivem, jak se náhled na VIP změnil ve vyspělé technické společnosti od 20. století. Nejsou to její strůjci, jak by snad nepoučený laik očekával. Ba ani malíři dnes nemohou být slavní, to třeba filmové hvězdy jsou opravdu slavné. Jednou řekl Mick Jagger, že kdyby se měl znovu narodit, chtěl by být malířem, protože by mohl být známý, ale nikdo by ho na ulici nepoznal. Za renesance byli takovými superhvězdami právě malíři. Hudebníky a herce nikdo nebral vážně. Dnes je tomu opačně. Jedno mají VIP společné, vybočují a vymykají se z průměru. Kromě seriálových a filmových hvězd jsou to především zpěváci a skupiny a potom sportovní hvězdy. Zvláštní skupinu tvoří lepé děvy bezchybných zevnějšků a bystrého či pokulhávajícího intelektu, promenující se na módních molech či v žurnálech. Tito lidé, také kromě mediální pozornosti berou i největší platy, často o několik řádů převyšující platy lékařů, vědců či techniků, ba i bankovních úředníků. Můžeme nad tím kroutit hlavou, či zdvihat obočí, ale to je tak jediné, co s tím můžeme udělat. Je to prostě tak. Je to dáno poptávkou, protože nasycená a znuděná společnost se chce především bavit. K zábavě vyžaduje špičkové baviče. Navíc zábava i ta sportovní je jim médii přímo vnucována, protože v soukolí zábavního průmyslu se musí točit velké sumy. Kdopak by se chtěl třeba vzdělávat? Vždyť to „bolí“ a stojí spousty úsilí. Ale nezáviďme špičkovým hvězdám jejich astronomické výdělky, vždyť oni za ně platí také svou daň veřejným svazujícím životem a rychlým opotřebením. Za pár let jsou odepsaní a nahradí je jiní. Soukolí zábavního průmyslu mele důsledně. To, co je na věci překvapující a možná více pozoruhodné je, že lidé přejímají toto finanční hodnocení a řadí tyto hvězdy na vrchol prestižních žebříčků. Stávají se jakýmisi vzory, kterým by se chtěla přiblížit mladá generace. Na jazyk se dere povzdech, Bůh buď milostiv našim potomkům. Ale naštěstí ne každý může být Julií Robertsovou, Terezou Maxovou nebo Jaromírem Jágrem ba ani Karlem Gottem. A tak nám vyrostou i ti většinou bezejmenní, kteří zajistí, abychom měli nové materiály, energii a co jíst a pít. Člověk by skoro řekl, budiž blahoslavena průměrnost. 24.2.2009