Není to tak dávno, co jsme oslavili milenium. Před dvěma tisíci lety vzniklo křesťanské náboženství, které bezesporu významným způsobem ovlivnilo dějiny a kulturu našeho kontinentu a zachovalo si svůj dopad s překvapivou vytrvalostí. Svět však postoupil k technické civilizaci a tak jsme svědkem zrodu nového náboženství. Týká se vlivu člověka na vývoj klimatu naší planety. Nemá jediného mesiáše, ale řadu proroků. Tak jako křesťanství se snažilo zapůsobit na lidi vidinou nebe a pekla a dát jim víru a naději, působí klimatismus strachem z klimatické budoucnosti a vzbuzuje naději, že člověk svými skromnými prostředky může zasáhnout do těchto mohutných přírodních sil. Je tu přece jen malý rozdíl. Nebe a peklo jsou transcendentní pojmy, na které si nemůžete sáhnout, ale klima je něco, co tu bylo dávno před člověkem a je předmětem podrobného zkoumání. Víme, že v historii planety bylo klima mnohokrát mnohem teplejší, než dnes a také, že se v posledních milionech let celkem pravidelně střídají delší doby ledové s poměrně krátkými teplejšími meziledovými dobami. V jedné takové teď máme to štěstí žít. Z historických dat se zdá, že nástup doby ledové je paradoxně způsoben přehřátím planety a zejména jejího vodstva. To ochromí tepelnou cirkulaci z rovníkových oblastí k pólům, např. jako zastavení golfského proudů v oblasti Evropy. Výsledkem je nárůst polárního ledu a jeho šíření do nižších zeměpisných šířek a následně většího odrazu dopadající sluneční energie na bílých plochách. Planeta zamrzá. Trvá to dlouho, a proč se to za čas v dobré obrátí, není zcela jasné. Možná malý impulz v sluneční aktivitě nebo zdlouhavá dynamika oxidu uhličitého pohřbeného v zemských oceánech. Země se znovu probudí k rozkvětu. Takže ve vzdálenější perspektivě máme dobu ledovou jistou, ale teď se bojíme globálního oteplování. V čem je problém? V interpretaci změny klimatu za posledních pár desítek let. Nyní máme přesná a rozsáhlá měření a tak není divu, že je vědci chtějí interpretovat a využívat ve svých modelech. Pomalé globální oteplování v průměru o desetiny stupně v průběhu dekád je nezvratným pozorovaným faktem spolu s nárůstem obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. To už probíhalo i mnohokrát v historii. Kamenem úrazu je, zda a do jaké míry za to může technická civilizace člověka a zda by s tím mohl něco dělat? Ač vědci, kteří zkoumají Zemi z delšího historického období říkají, že na takové síly jsme krátcí a naše působení na klima je pro zemi jako kousnutí blechou, tak řada vědců zkoumajících jen „desetiletí či staletí“ vycítila příležitost svést se na populární vlně a mediální kampani. Konec konců získají nové granty a dobré živobytí. Vznikají modely vývoje klimatu. Ovšem problematika je tak složitá, že se získávají široké výsledky podle vložených předpokladů. Příležitosti se chopili i politici a spřažená průmyslová lobby. Máme však vydávat nemalé prostředky na boj s globálním oteplováním, když bychom je mohli lépe využít v boji s hladem a chudobou či zvýšení životní úrovně? Vždyť je pravděpodobné, že si příroda stejně nakonec prosadí svou. Není to nové „poručíme větru dešti“? Jakmile začnou státy něco organizovat, tak se tam ihned objeví příležitost pro korupci, která znehodnotí část vložených prostředků. Proti argumentu vlivu člověka působí i data z historických ledových vrstev v Antarktidě, která napovídají, že nárůstu obsahu oxidu uhličitého v atmosféře vždy předcházel dřívější nárůst teplot. Tedy opačná příčina a následek, než pro kterou nás EU nutí kupovat novodobé odpustky za emise oxidu uhličitého. Vliv člověka na své životní prostředí je nesporný. Produkujeme přemíru odpadků a spotřebováváme neobnovitelné zdroje. Vliv je však především lokální, nikoliv globální. Je tedy rozumné šetřit své životní prostředí a chovat se k němu ohleduplně. Paradoxně, nejvíce by pomohlo omezení počtu obyvatel Země, ale takové otázky ještě žádný politik nenastolil. Neměli bychom tedy podlehnout pýše, že můžeme úspěšně zasahovat do mohutných energetických toků celoplanetární povahy. Slunce a Země jsou mocnější hráči. 15.11.2008