Náš svět je toxický.

Jedno z nejfrekventovanějších slov v dnešních mediích je slovo toxický. Setkáte se s ním skoro v každých zprávách nebo vydání novin. Díky úsilí zelených a pokroku analytické chemie se dovídáme, že řada věcí, na kterých si po generace pochutnáváme, je toxických nebo aspoň obsahuje toxické příměsi. Nějaká ta molekula se tam vždy najde. Ještě, že my jsme vyrůstali v blažené nevědomosti, vůbec to těm mladým nezávidím. Nejvíc mě ale irituje, když slyším ve správách, že se na silnici převrátil kamion třeba s toxickým síranem amonným. Přitom je to běžná sloučenina, kterou zemědělci ve velkém aplikují na pole jako hnojivo. Je to neznalost novinářů nebo úmyslný přehmat v honbě za senzací? Nebo údajná jedovatost při dotyku s kovovou rtutí (pouze dlouhodobé vdechování rtuťových par může být nebezpečné). Ano, co je vlastně toxické, jedovaté? Jedna z možných definic říká, že jedem je vše, co v malé dávce způsobí otravu a chorobné příznaky nebo smrt. Hlavním problémem je ovšem určení malého množství. Kamion to rozhodně není. Může se jednat o hodnoty v řádu menším než mikrogramy, až po desítky gramů. Avšak i tak obyčejná a potřebná látka, jako chlorid sodný (kuchyňská sůl) způsobí smrt, pokud dávka překročí zhruba 200 gramů. U dětí přitom stačí 10 - 20x méně. Znamená to tedy, že je sůl toxická? Na začátku letošního roku se 28letá Kaliforňanka účastnila soutěže pořádané jednou rozhlasovou stanicí. Šlo o to vypít co nejvíc obyčejné vody. Vítěz si mohl odnést herní konzolu Nintendo. Jennifer Strange vypila během tří hodin zhruba šest litrů vody. Pak se jí neudělalo dobře a tak odjela domů. Zemřela v bolestech hlavy na intoxikaci vodou. Nejsou to ojedinělé, byť vzácné případy. Populární a mediálně žádané jsou především rychlé jedy, jako třeba kyanid draselný. Hrdina či padouch rozkousne ampuli a než se ostatní vzpamatují, sesune se v smrtelné křeči k zemi. Ale i reálné umírání s kyanidem trvá přinejmenším několik minut. I přesto, že jde o tak prudký jed, se kyanid v průmyslu hojně využíval nebo ještě využívá (loužení zlata a dalších kovů, galvanické pokovování apod.). Čtenáři detektivek jistě znají strychnin či otrušík. Navzdory tomu, že většina předmětů denní potřeby nějak souvisí s chemií, je chemie na mediálním indexu, a co je chemické, to je ďábelské a toxické. Přesto nejsilnější jedy patří do říše rostlinné a živočišné. Jedná se většinou o alkaloidy a rostlina se svým složením brání škůdcům nebo konzumaci. Mezi nejhorší jedy patří ricin, obsažený v ozdobné ricinové palmě vídané v našich zahrádkách či parcích. Proslavila ho KGB při vraždě disidenta píchnutím otráveným deštníkem na londýnském mostě. Proti ricinu není znám protijed. Nepohodlní lidé se odstraňovali jedem od nepaměti. Mocní mívali své ochutnavače, kteří by však proti moderním jedům nebyli nic platní. Dokonalý jed se projeví až dlouho po požití. Děje se to i dnes. Stačí vzpomenout na medializovanou otravu odpadlého ruského agenta Alexandra Litviněnka radioaktivním poloniem nebo kandidáta na ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka dioxiny. Ještě horší jsou jedy zvířecí říše, obvykle proteiny, známé především u hadů, hmyzu a různých mořských živočichů. Když mě letos v létě v Chorvatsku popálily malé žahavé zpuchýřující hnědé medúzky, byla to spíše zajímavá zkušenost. Být to však v Austrálii a setkat se s čtverhrankou smrtelnou (Chironex fleckeri), pak bych po takovém polibku medúzy už nefilozofoval. Záludné jsou zejména dlouho působící jedy, jako třeba některých druhů hub pavučinců. Otrava se může projevit až po řadě týdnů formou akutního selhání ledvin. Řada silných jedů se také uplatňuje při výrobě léků nebo vakcín. Ano, na světě existuje řada opravdu prudkých a záludných jedů, ale s těmi se pravděpodobně nikdy nesetkáte. Proto se nenechte strašit přemírou slov „toxický“, která se linou z našich médií. 12.10.2008