Jako dítě školou povinné jsem čas od času přemýšlel o smrti. Jako sotva desetiletému chlapci mi připadala jako něco neskutečného, až literárního, nemaje s ní žádné zkušenosti. I když jsem měl pocit, že se mě na začátku života vlastně netýká, přesto mě provokovala svou těžko akceptovatelnou definitivností. To známé „a jak to, že pak už nebude nic“? Podobně jako trápení s nekonečnem. Pak šel čas a člověk vstřebal něco biologických i dalších znalostí a zkušeností. Pochopil, že smrt je vlastně jedinou jistotou života. Přesto v definitivní nevratnosti smrti zůstává něco mystického. Zejména v rozvinuté technické civilizaci, která toho tolik může. Život je něco dynamického, neustálý pohyb, změna. Smrt pak představuje zhroucení jemných koncentračních gradientů a složitých rovnovah v buňkách a orgánech, které v jeho složité makrostruktuře neumíme obnovit. S tím souvisí i to, že život lze „vytvořit“ pouze v mikroměřítku. Z malých zárodečných buněk je nutné vytvářet celou živou strukturu zdola. Jedině tak lze „obelstít“ složitost koncentračních rozdílů a rovnovah. Alternativou je „pokračovat“ v už existujícím životě dělením buněk jednobuněčných. Konec konců i evoluce musela začít v malém bakterií, aby vytvořila slona. Jen zárodek má v sobě tu udivující životní sílu a informaci potřebnou k vzniku nového jedince. Život tedy lze vytvořit „v malém“, ale ne naráz „ve velkém“. Možná dříve či později uspějeme v umělém vytvoření funkční buňky z biochemických komponent. Ale život v podobě makroživočichů je něčím dynamicky křehkým a neobnovitelným. Něčím v makroměřítku principielně neobnovitelným a na tom nic nezmění ani pokrok techniky a medicíny. Žijeme tedy jen do té doby, než se zásadně poroucháme. Díky této okolnosti také život nabývá zvláštní jedinečné ceny, neopakovatelného daru. Možná má ale tuto neblahou vlastnost, tuto křehkost jen život založený na uhlíku a biochemických strukturách. Představme si umělý život, založený na polovodivých vlastnostech křemíku nebo jiných prvků. Ty složité biochemické koncentrační gradienty a rovnováhy jsou nahrazeny pevnými strukturami tranzistorů a hradel a elektrickými potenciály. Takový život lze „vypnout a zmrazit“ a opět oživit připojením napětí ze zdroje, podobně jako oživujeme denně svůj počítač. Naše biochemická realizace života je tedy poněkud nešťastná, ale zřejmě jedna z mála realizovatelných samoorganizací a evolucí. Možná je také jakýmsi přechodovým stadiem a naší „úlohou“ je transformovat život do robustnější elektro-polovodičové povahy a přiblížit se tak vysněné nesmrtelnosti. Konec konců život a tedy my, je spíše, než naše tělo naše existence a interakce v čase a prostoru. Ale važme si naší křehké schránky a buďme za ni vděčni právě proto, že je tak jedinečná a definitivní. 20.5.2008