Proč máme my Češi takový rozpačitý vztah k hrdinům naší historie, kteří v rámci odboje vzali do ruky zbraň a neváhali nasadit svůj život? Nejde jen o bratry Mašíny, ale i parašutistům Gabčíkovi a Kubišovi museli pamětní desku potají nainstalovat jejich obdivovatelé. Ano říkáme, že jsme spíše holubičí povahy a nemáme rádi, když teče krev. Protože když ta teče, tak si nevybírá. Ale tyrana vtipy a pošklebováním neporazíte a svobodu nezískáte. Je známo, že náš národ jako celek nevyniká statečností a v naší historii je pouze málo příkladů, kdy jsme bránili svou věc i s nasazením svých životů. Vlastně jen husité, čs.legie a Češi v zahraničních jednotkách během druhé světové války. Spíše čekáme na příhodné vnější historické okolnosti, abychom se pak holedbali svou „sametovostí“. Některá naše vystoupení proběhla až ve chvíli, kdy byl protivník na kolenou. Jistě tato taktika pragmaticky slaví úspěch a my zůstáváme nejzápadnějšími Slovany. Ale něčím za toto přežívání platíme. Trochu se nám ohnula páteř a ke své vlasti a národu máme velmi vlažný spíše švejkovský vztah. Namítnete, že pojem národní stát se pomalu rozplývá v globalizovaném světě. Ale stejný vztah máme potom ke svobodě, demokracii a vůbec k nehmotným hodnotám. Myslíte, že už je nebude třeba bránit? Máme tendenci na facky reagovat spíše úšklebkem a salonními diskusemi. Historické okolnosti nás příště nemusí vysvobodit. 7.4.2008