Kořeny

O velikonocích jsem ve večerních hodinách shlédl na ČT2 zajímavý francouzský film o významném svátku hlavních náboženství – židovského, křesťanství a islámu. Obsahoval autentické záběry bohoslužeb a názory věřících. Poskytoval objektivní obraz a proto nutil k zamyšlení. V tu chvíli jsem si uvědomil rozdílnost kulturních kořenů a to byla jen malá část z kulturního koktailu naší planety. Nabízí se otázka, zda takto rozdílní lidé spolu mohou dlouhodobě žít a spolupracovat a sdílet základní ideje nezbytné pro přežití. To lidské a inteligentní nabádá k optimismu, zejména se stále se zvyšující vzdělaností. Ale své kulturní kořeny v sobě máme pevně vrostlé, podobně jako geny. Tím, že jsme různí se vůči sobě vymezujeme a diferenciace už znamená soutěživost a ta první stadium boje. Nežijeme totiž v prostoru neomezených zdrojů, které by navíc byly za babku. Na všechny se nedostane tolik území, potravy, energie, vody a dalšího, kolik by potřebovali nebo si přáli. Při dělení máme přirozenou tendenci favorizovat lidi nám kulturně i geneticky bližší, kterým lépe rozumíme. Biologie a genetika nám ukázala, že v přírodě probíhá lítý boj genů o nadvládu a prosazení se. Není to žádná selanka a geny dělají vše možné, aby vytlačili své konkurenty a zaujali jejich místo. Nabízí se podezření, zda také myšlenky a kulturní kořeny se nechovají jako geny a nechtějí se šířit na úkor ostatních, tu agresivněji a tu mírněji. Nově etablovaným vědním oborem, který se vydal na poněkud nebezpečnou půdu, je memetika. Možná i trochu nechtěně ji založil Richard Dawkins v roce 1976, když ve své populární knize „Sobecký gen“ naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis – napodobování) pro replikátor analogický genu a odpovědný za kulturní evoluci. Příklady memů jsou pojmy jako bůh, příroda, spravedlnost, dobro, zlo, nenávist, láska, vlastenectví, povinnost, národ...ale také způsob výroby zbraní, vztah k přírodě, k rodině, k využívání sdělovacích prostředků. Memeplexy pak představují skupinu memů, šířících se společně. Takovými memeplexy jsou ideologie a náboženství. Ze zkušenosti víme, že některé jsou velmi stabilní a agresivní. My všichni jsme denně vystaveni mnoha různým memetickým tlakům. Nespočetné memy soutěží o to aby nás „infikovali“ a my se stali jejich šiřiteli nebo aspoň příznivci. Od humorných vtipů až po různá desatera ekologických a klimatických aktivistů a odpůrců potratů. Mezi globální memy pak patří hlavně myšlenky globalizace, náboženství a terorizmu. Jedním z nejkontroverznějších memeplexů poslední doby je islámský fundamentalismus. Jeho nebezpečí nespočívá v atraktivnosti pro euro-americkou kulturu, ale v jeho expanzi a nesmiřitelnosti. Díky štědré imigrační a sociální politice počet muslimů v Evropě v druhé polovině minulého století exponenciálně rostl. Imigranti se neasimilovali, ale šíří své učení v nové domovině. Toto spolu s rozdílem v porodnosti představuje pro původní obyvatelstvo tikající časovanou bombu. Někteří islámští proroci hlásají „našimi největšími zbraněmi jsou dělohy našich žen“. A jak je to účinná zbraň se v poslední době přesvědčili Srbové ve svém historickém Kosovu. Schyluje se tedy ke katastrofě nebo dokáže postupující ekonomická globalizace smazat kulturní rozdíly? Humanistická, racionální a pluralistická Evropa nikdy neuměla čelit protivníkům, kteří nectili její hodnoty. Ať už To byl Hitler nebo Stalin, vyjednávací výsledky byly tristní. Vyjednávání o budoucnost a zdroje tak trochu připomíná tzv. „vězňovo dilema“ v teorii her. Je sice hezké, že spoluprací mohou oba získat více, ale je zde riziko zrady a nespolupracující partner má své jisté. Dovedu si představit strategii fundamentalistického islámu. Navíc islám dovede držet při sobě, ale diskutující Evropa ne. USA jsou na tom z toho hlediska mnohem lépe a dovedou důrazněji hájit své dlouhodobé zájmy i za cenu přijmutí kontroverzních rozhodnutí. Je tedy hospodářsky dominující euro-americká civilizace se svými demokratickými hodnotami odsouzena k vývojovému zániku? Ostatně nebylo by to poprvé. Jakoby se dominantní civilizace posouvaly v průběhu historie východo-západním směrem. Od Staré Číny přes Mongoly a Orient k Řecku, Římu a Evropě. Ta pak předala štafetu USA. A po ní vyrostlo Japonsko a nyní vzplanula opět nova Číny. Sveze se na této vlně znovu Islám? Vypukne nakonec globální bitva dějin mezi demokracií a technologií na jedné straně a vírou a přelidněním na straně druhé? Může to být evoluční reakce přelidněné planety s ubývajícími zdroji. My máme tendenci považovat tyto myšlenky jaksi za společensky nepřijatelné a podléháme iluzi, že jednáním a dohodou lze dospět k rovnováze. Ale podívejte se na úspěšnost a efektivnost OSN. Měli bychom však diskutovat i tyto scénáře, zvláště když se honosíme svobodou slova. Ne však z hlediska demokratičnosti, ale spíše z pudu sebezáchovy. Zatím na naší straně stojí mohutná technologická převaha, ale ta se pomalu rozplývá globalizací, kterou jsme iniciovali. Navíc většinu krve, která živí naši ekonomiku ovládá islám. To nejsou dobré zprávy. Můžeme je ignorovat a bagatelizovat, ale ony se budou vracet se stále větší naléhavostí. 27.3.2008