Jen pár kilometrů od stříbrných destilačních kolon a objemných nádrží Kaučuku Kralupy/V najdete zcela kontrastní překvapivý svět veltruského parku. Sotva projdete jeho masivními železnými vraty a ponoříte se do parku obklopí vás svět zeleně. Malebně se vinoucí cesta do nitra parku je lemována stromovými velikány, jejichž koruny se klenou vysoko nad vašimi hlavami. Ostré denní světlo vystřídá záře, která přichází jakoby odnikud. Neoslňuje, ale poskytuje dostatek světla, aby oko mohlo vychutnat tu krásu kolem. Projevy vnějšího světa jako hluk projíždějících aut a šum lidských sídel zůstaly náhle kdesi daleko a návštěvníka obejme příjemné mikroklima, které ochladí a zvlhčí horký letní den. Miliony rozličných listů rozechvívá poklidný vánek. Nad nízkou zelení se vysoko nad vašimi hlavami klenou koruny mohutných dubů, jasanů a dalších dřevin. Jejich letité kmeny dosahují výšky mnoha desítek metrů a dávají tušit, že jejich paměť sahá až do minulých staletí. Kmeny jasanů jsou ztepilé, rovné a kontrastují s lehce nahrbenými, širokými kmeny dubů zdobenými hluboce rozbrázděnou kůrou ne nepodobnou vrásčité kůži starců. Vnímáte přírodu, ale náhle si uvědomíte i nenásilnou ruku tvůrce parku. Přicházíte na místo odkud vás překvapí krásný výhled lučním průsekem přes potok na veltruský zámek s jeho barokně kulatou kopulí. Stačí abyste pootočili hlavu a uvidíte další luční průhled, kterému vévodí obrovský košatý platan se svojí zelenošedou kůrou a za ním uprostřed louky holý kmen a na něm velká ptačí budka. Ta není jistě pro kosa a když uvidíte velký vstupní otvor, pomyslíte spíše na sovu. Na druhé straně se cesta zatáčí na kamenný, zdobený můstek, který se klene nad potokem, který parkem protéká. Člověk se musí sklonit nad umem a pokorou tvůrců parku, kteří před dávným časem dovedli skloubit přírodu se svým nenásilným záměrem. Museli mít geniální představivost, když sázeli na ta správná místa malé stromky dubů, jasanů a platanů a již tehdy dovedli vytušit tu symfonii jejich vzrostlých kmenů a korun. Pokoru vyžaduje vědomí, že uplynou věky, než vaše dílo dozraje do své cílové podoby. Návštěvníkovi je až líto, že tvůrcům není dopřáno spatřit výsledek svého díla. Ačkoliv kdo ví? V nádvoří zámku je zdobný francouzský park lemovaný pískovcovými sochami s nezbytným jezírkem a červenými rybami. Procházejí se zde pyšní pávi, kteří svými pestře zdobenými roztaženými ohony připomínají přepych a zašlou slávu předminulého století. V okolí zámku jsou soustředěny i vzácnější dřeviny jako jinan dvoulaločnatý se svými podivnými listy, jakoby z dávného světa a ozdobné duby s hluboce vykrajovanými zašpičatělými listy a větvemi klenoucími se až hluboko k zemi. Stromoví se rozestoupí a teprve pohled na střední polní partie dává tušit skutečný rozměr parku, který se táhne až k viditelnému obzoru. Okraje parku jsou lemovány hustým stromovím, takže z okolního obyčejného světa nezahlédnete prakticky nic. Střední partie polí jsou umně děleny cestami s alejí a malými lesními remízky. A padne-li váš zrak na zem uvidíte svět jakoby nahodile pobíhajících brouků a pachtících se mravenců. Instinktivně si sednete na lavičku a kocháte se tou krásou, která útočí opravdu na všechny vaše smysly. Kromě vizuálních vjemů zaujme i vaše uši symfonie ptačího zpěvu. Po chvíli ji vnímáte jen jako kulisu. Když se ale na ni zaměříte uslyšíte tu harmonickou směsici stovek ptačích hlasů. Od krátkého čiřikání a pípání až po několika taktové melodie těch zdatnějších pěvců. Všichni jakoby říkali jsme tady a patříme sem stejně jako ty staleté duby. Na váš čich udeří směsice vůní. Od lehké až frivolní vůně jasmínu přes nasládlou vůni černého bezu až po aromatické vůně stromových silic, tlejícího listí a zemitou vůni kvetoucího obilí. Vůně jsou tak intenzivní, že máte pocit jako byste je cítili i na jazyku. Ale ani hmat nepřijde zkrátka. Nedá vám to abyste konečky prstů nepřejeli po zvrásněné kůře dubů nebo nepohladili ve větru se kolébající klasy kvetoucích stébel travin. Více než kdekoli jinde máte pocit, že i vy jste součástí přírody. Připadáte si najednou docela malí a nedůležití vedle toho krásného a neuvěřitelně skloubeného a všeobjímajícího komplexu. Možná teprve teď instinktivně nacházíte své správné místo v řádu přírody. Napadne vás i kacířská myšlenka, zda cesta technické civilizace, na kterou se člověk vydal je tím správným řešením? Po chvíli ale už na nic určitého nemyslíte a jen všemi smysly nasáváte ten poklid, souzvuk a energii. Když se pak přesto k večeru vracíte do pohodlí svého domova cítíte se tímto zážitkem jakoby změněni. Není vám do hovoru, protože ve vás stále doznívá ten hluboce vtisklý dojem a vědomí, že se sem určitě budete vracet. A to je dobře. Radost by jistě měli tvůrci parku i mocná příroda. Dokud budou taková místa a člověk jim bude umět naslouchat, nemusí se obávat o svoji budoucnost. 31.5.2002