Člověk a zvířata

Na začátku byla televizní zpráva, která vzbudila vlnu nevole. Majitel se zbavil svého vlčáka tak, že mu podřízl hrdlo, nechal ho vykrvácet a v batohu ho odnesl do lesa zakopat. Přitom byl viděn a udán sousedem. Hrozí mu až jeden rok vězení. Ano, je to odporné a společnost oprávněně chrání zvířata, za která je člověk na tomto světě spoluodpovědný.
Potom jsem si však uvědomil ten šílený pokrytecký paradox. Na jedné straně vytváříme systém právní ochrany zvířat a snažíme se zachraňovat druhy ohrožené vyhynutím. A na druhé straně denně posíláme na jatka miliony “jiných” zvířat a jejich smrti dáváme podobu průmyslového zpracování. Proč jedna zvířata jsou ta ochrany hodná a ta druhá jsou surovinou? Nepřipomíná vám to fašistickou teorii nadlidí a podlidí se systémem vyhlazovacích táborů? Proč člověk jedná tak farizejsky? Může za to trvalý rozpor mezi vrozeným instinktem přežití druhu a vývojem získaným rysem humanity. Člověk by na jedné straně rád chránil své zvířecí souputníky, zejména, když by ho to moc nestálo. Ale na druhé straně si jasně uvědomuje, že bez masa zvířat by jako druh nepřežil, nebo přinejmenším výrazně zhoršil své existenční vyhlídky. Hrajeme si tedy jen na humanitu? Tak jako těžko hledat absolutní pravdu, tak je těžké realizovat absolutní humanitu. To bychom pak ještě museli přibrat rostliny a konec konců proč ne nerosty? Je to něco jako základní zákon robotiky Isaaca Asimova – robot nesmí nikdy ohrozit svého pána. Tak člověk může být humánní, přátelský, štědrý a velkorysý – za jednoho předpokladu, že tato nadstavba neohrozí jeho existenci jako takovou. Tento geneticky vštípený zákon tedy formuje, možná spíše deformuje, i lidská morální měřítka. A tak se na jedné straně chodíme dívat na pštrosy a klokany do zoologické zahrady a na druhé straně je na farmách chováme pro maso. Zkuste si představit farmu, kde se na maso chovají vlčáci, boxeři či bernardýni. Zdá se vám to absurdní, ale je to jen otázka kulturního kontextu. Číňané jedí hady a v některých částech Asie, jmenovitě Koreji je psí maso běžně konzumováno. Konec konců i někteří naši spoluobčané ho umí na česneku také slušně připravit. Jak by se k takovému záměru – jasně deklarovanému chovu psů nebo koček pro maso a kožešinu – postavila současná legislativa? Proč jedny ano a druhé ne? Snad proto, že jedny jsme si oblíbili jako mazlíčky?
Ale nebylo tomu tak vždy. Naši civilizační předkové žili v mnohem harmoničtějším vztahu se zvířaty. I když je lovili, zároveň jim prokazovali úctu nebo je dokonce uctívali jako božstva. Bez přispění řady řady zvířecích druhů, zejména v předmotorické éře by náš civilizační rozvoj nebyl ani myslitelný. I rolník z počátku století považoval hospodářská zvířata “za součást rodiny” a také tak se k nim choval.
Třeba si řeknete, že o některých věcech je lepší moc nepřemýšlet. A možná máte pravdu. Člověk a jeho jednání není vždy snadno pochopitelný a vysvětlitelný. Jako břemeno si s sebou neseme svůj původ a vývojovou historii. A tak je dobře, že aspoň některá zvířata máme rádi. mazlíme se s nimi a chráníme je. Pokud se nám bude dařit, bude se i naše myšlení posunovat od toho my nebo oni k smířlivějšímu my a oni. 6.3.2001