Volby považujeme za atribut demokracie a možnost vyjádření svobodné vůle. Ale je tomu tak vždy? Volby se dají zmanipulovat. Probíhají i v Bělorusku a pamatujeme si, že v socialistickém Československu komunisté mívali 97-99% hlasů voličů. A tak lidé v těchto zemích hlasovali nohama. Odhaduje se, že od nástupu komunistů v r. 1948 do jejich konce v r. 1989 opustilo zemi kolem půl milionu emigrantů. Opačným směrem přišlo možná pár desítek. A když i v Rusku mají volby a nemusí být vždy nějak zmanipulované, tak počet Rusů, kteří odešli na západ, je značný. Opačným směrem putoval Depardieu a několik politických uprchlíků. Hlasování nohama se špatně manipuluje a nepomáhaly ani zadrátované hranice. Smutným paradoxem civilizace je, že dráty, které dříve bránily lidem, aby se dostali ven, nyní začínají bránit lidem, aby se dostali dovnitř.
Hlasování nohama je prastarý fenomén a není v něm vždy zdaleka jen touha po svobodě. Můžeme za ně považovat i migrační vlny obyvatelstva. Kdysi někteří naši slovanští předkové usoudili, že v Povolží se už nedá žít a vydali se na dlouhé putování až k hoře Říp. A obdobně ostatní etnika. Velká vlna přistěhovalectví do USA v 19. a na počátku 20. století nebyla způsobena zdaleka jen touhou po svobodě. Hladoví Irové by o tom mohli vyprávět.
Jižní hranice USA jsou obleženy Hispánci ze Střední a Jižní Ameriky. Řada už jich tam žije a narušili tradiční tavicí kotel, kdy se už v druhé generaci imigranti stávali zapálenými Američany. Dnes se často ani nenaučí anglicky a tak učitelé v Kalifornii a jinde musí umět španělsky, aby se vůbec s žáky domluvili.
Svoboda je totiž až součástí kulturní nadstavby. Nejprve musí mít člověk naplněny základní životní potřeby a plný žaludek, aby ho svoboda zajímala. To je známá pravda. Dnes jsme svědky obrovských migračních tlaků a podléháme jim. Touha po svobodě v nich prakticky nehraje žádnou roli. Těch pár politicky ohrožených na životě, kvůli kterým jsme tak benevolentní, jsou jen kapkou v moři. Masa lidí se dala na pochod ze stejného důvodu, jako kdysi naši slovanští předkové. Už se jim doma špatně žilo. A když k tomu přidáte informace o blahobytném životě na Západě v globalizovaných sdělovacích prostředcích a lákání převaděčů, kdo by se dlouho rozmýšlel? Když ho v EU čekají sociální dávky, na které by si doma nevydělal prací.
Nezajímá je svoboda, k její potřebě ještě nedošli, ale naplnění životních potřeb. Dokonce v případě muslimského etnika naší kulturou i svobodou opovrhují a považují ji za zvrhlou a dekadentní. No, když se upřímně zamyslíme nad některými našimi výstřelky, tak se nedá říct, že by neměli trochu pravdu. Jde jim jen o náš blahobyt. Ale chtějí u nás žít po svém a měnit a postupně ovládnout zem. Slované také žili u Řípu po svém a přijali jen některé keltské zvyky a zem přijali za svou. Přistěhovalci k tomu mají dobře našlápnuto. Rozdíl v porodnosti blahobytného a nově příchozího etnika bývá velký. A ostatní zařídí čas. Srbové se také nestačili divit, jak je po staletích v Kosovu přečíslili Albánci. Jen tak mimochodem, co myslíte, jak je to s porodností romského a neromského etnika u nás? Jak s oblibou říkávám, dělohy žen jsou tou nejsilnější zbraní. A blahobyt zabijákem.
Jak se svět rozkolísá z rovnováhy a dá se do pohybu, je vždycky zle. A to teď máme na krku. Místo, abychom se sjednotili k řešení tohoto vleklého problému, utápíme se v politických půtkách a válčení. Ne, pro obranu našich domovů, jak by se čekalo, ale pro politické ideály. Asi jsme stále ještě moc sytí.
Vyšlo v Neviditelném psu