Ač jsem byl počat na samém konci světové války, celý svůj život jsem prožil v míru, byť ne vždy ve svobodě. Vděčím za to ne prozíravosti politiků, ale rovnováze nukleárních zbraní velmocí a Damoklovým mečem záruky vzájemného zničení. Válka, kterou nelze vyhrát vlastně není válkou. To, že Stalin dokázal brzy vyrobit atomové zbraně, vlastně zachránilo svět.
Ano, byla řada lokálních zástupných válek, jako Korea, Vietnam, Afghánistán, kde si to mocní rozdávali a vítězili a prohrávali, ale pustit se do sebe přímo, tomu se úzkostlivě vyhýbali. Párkrát se jim to podařilo jen tak tak, jako při kubánské nebo berlínské krizi.
Vždy bylo dobré, když mezi supervelmocemi byly nějaké neutrální nebo neangažované země. Otupovalo to ostří vypuknutí neočekávaného konfliktu. V minulém století byl Západ většinou spíše v defenzivě. Povzbuzen pádem komunizmu, v poslední době je aktivnější intervencemi na Středním východě, arabskými jary a rozšiřuje své panství směrem na východ. Tak teď soupeří s Ruskem na Ukrajině a zoufale hledá cesty, jak z toho s co nejmenší ztrátou cti vycouvat. Stejnou snahu mají Rusové, kteří to mají jako útočníci komplikovanější, ale zase mají obsazená území. Moc se to nedaří ani jedněm a tak se pomalu postupnými krůčky přibližujeme k třetí světové válce v domnění, že by snad mohla být konvenční. Se stejně siláckými řečmi s jakými šli němečtí odvedenci do první světové války. Že máme modernější zbraně a silnější ekonomiku. Ale máme i totálně civilizací zhýčkané muže, které si nedovedu představit v bahně či mrazu zákopové války a neustálém nebezpečí útoku dronů a bombardování. Těch pár tisíc vycvičených profesionálů nás přece nezachrání. V tomto směru jsou Rusové, či Číňané lépe připraveni. Máme i rozhádanou rozvláčnou demokracii, která v dobách ohrožení není moc pružná a akceschopná. Země, kde by podle průzkumů polovina mužů při napadení nešla zemi bránit, nemá moc naděje. Naši dědové by se za nás styděli. Mohou za to i politici, kteří rozdělují a tak se lidé moc neidentifikují se svým státem. Ale politici, které si volíme, jsou naším obrazem.
A tak možná vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách přichází právě včas. Je to podnikatel a tak vidí budoucnost v ekonomické prosperitě, především pro USA. Na to EU v rámci neustále opakované mantry o člověkem zaviněném klimatickém oteplování zcela zapomněla. Mele si pořád to své, bez ohledu na to, jak jí ostatní svět ujíždí. Civilizace tu přece není pro to, aby jeden měl pravdu a tu a své hodnoty otloukal ostatním o hlavu. Je tu především pro to, aby se lidem dobře žilo, nejlépe v různosti, a postupně poznávali svět, vesmír a užívali to ku svému prospěchu.
Ekonomická převaha a dominance by tedy měla časem nahradit války. Čína, jako by si byla této teze vědoma a proniká silně do třetího světa. Je to chytřejší forma kolonializmu, na kterou přešel po druhé světové válce i západ. Většina užitných a drobných výrobků na pultech obchodů v USA má vizitku Made in China. Pochopili to i Němci, kteří po dvou vojenských pokusech přešli na ten ekonomický.
Bylo by tedy možné plně využít jaderné pojistky a v rámci armád budovat jen jaderné útočné a obranné síly? S jasným závazkem, že jakékoliv napadení hranic NATO znamená automaticky jadernou odvetu a plnou vzájemně zničující válku? Ušetřilo by to přece mnoho financí na rozvoj pozemní armády. Obávám se, že úplně ne. Vždy se najdou hybridní plíživé hrozby, které ještě nespustí odvetu. Války neválky. Tu se poškodí podmořský kabel či vybouchne plynovod. Lidem by se nechtělo najednou zemřít a hledali by všemožné výmluvy a omluvy. Osud světa by navíc určoval útočník. Tak by se začalo konvenčně. A proto nejsilnější armádou je silná ekonomika. Ne ta tápající zelená. Armády hrají roli v prvním roce/letech války. Pak to přebírá ekonomika. Tedy ovšem s výjimkou té nukleární. To znamená, že přímou válku s jadernou mocností nelze absolutně vyhrát ani převahou ekonomiky. Musí skončit kompromisem. Události typu dobytí Berlína odsunuly jaderné zbraně do historie. Ano, silná ekonomika může přispět ke kolapsu protivníka, ale je otázkou, zda rozpad Ruska a rozebrání si ohromného jaderného arzenálu chaotickými skupinami by nebylo horší variantou, než současný Putin. Myslím, že tuto obavu sdílí i pragmatičtí Američané.
No, když jsou potomci té opice, co před pár set tisíci lety slezla ze stromů, aby začala budovat civilizaci tak hloupí a tvrdohlaví, než aby se dohodli a spolupracovali, byť za cenu kompromisů, že nikdo nebude mít plnou pravdu, budeme muset dávat na obranu více, než 2% HDP, kupovat drahé moderní zbraně, které budou zastarávat a naši potomci zas budou muset na vojnu. Vykoupíme mír chudobou? No zatím jsme zpovykaní dost.
Vyšlo v Neviditelném psu