Když se chce člověk něco dozvědět, natož se vzdělávat, musí se umět ptát. Klást ty správné otázky. Při lidské komunikaci je často důležitější umět naslouchat, zejména když jednáte s ženami. Ale teprve dotaz vám umožní získat informaci. Však také dítě během svého vývoje prochází obdobím intenzívního vyptávání. „A proč, mami?“, vyžaduje často až nadpozemskou trpělivost.
O to důležitější je dnes umění ptát se při komunikaci s umělou inteligencí (AI). Ona vám sama nic neřekne. Odpoví jen na vaše dotazy. Chcete-li aby pro vás nakreslila obrázek či složila skladbu, musíte přesně definovat své požadavky. Čím obšírněji a přesněji, tím bude výsledek lepší. Stejně tak, když má za vás něco naprogramovat. Napíše-li za vás referát, tak bude tím lepší, čím precizněji ho nadefinujete. Trochu to připomíná situaci, kdy jsme si psali do školy taháky. Ti chytřejší se při jejich přípravě látku často naučili.
Lidská komunikace, to nejsou jen slova. Také doprovodné emoce, tón hlasu, mimika a řeč těla. To vše při komunikaci s AI neuplatníte. Aspoň ještě hodně dlouho. I proto je preciznost otázek důležitá.
O roli umělé inteligence ve vzdělávacím systému se dnes svádějí vášnivé diskuse. Ti konzervativnější, zastánci faktografického vzdělávání v ní vidí spíše nebezpečí a prostředek k podvádění. Ale ona se prosadí a bez ní to nepůjde. Faktů totiž exponenciálně přibývá a už se nedají naučit a budeme se muset spokojit jen s těmi základními, nutnými pro rozvoj myšlení. Stěžejními lidskými dovednostmi se stane, jak fakta vyhledávat, třídit a hlavně, co s nimi. Jak je hodnotit, hledat v nich souvislosti a použít je při řešení praktických úkolů. Hledat analogie. A také jak je ověřovat a kriticky hodnotit. Internet a svět kolem nás není jen pravdivý, ale také plný omylů, záměrných mystifikací a zbytečného balastu. A na něm vyrostla umělá inteligence. Umí být přesvědčivá, ale bohužel není vždy jen pravdivá. To se musíme snažit odhalit, porovnáváním s více zdroji. Zejména u důležitých otázek.
Takovou „umělou inteligencí“, kterou už staletí využíváme je příroda a vesmír. Léta jí klademe otázky a ona nám odpovídá. Na rozdíl od internetu je ale pravdivá a nelže nám. Jen ty pravdy a informace jsou někdy zasunuty hluboko a dají hodně vyptávání a pokusů. Ta je tou opravdovou studnicí a pramenem k ověřování. Konfrontovat teorie a informace se skutečností. Experiment už nejednou pohřbil řadu krásných teorií.
Existuje také nebezpečí, že když se bude člověk na všechno jen ptát AI, bude na ní plně závislý a začne hloupnout. Poleví v úsilí a stane se konzumentem. Tak jako si často už nevaříme a nosíme hotová balená jídla ze supermarketu. Bude ona stále chytřejší a my hloupější? To nebezpečí tu rozhodně je. Před mnoha dekádami jsem si ještě pamatoval několik telefonních čísel. Dnes v době smartphonů dám s potížemi jen to manželčino. Obávám se, že to většinu lidí postihne. Odolají jen ti opravdu tvůrčí a zvídaví a těch je vždy málo. Povede to k štěpení společnosti na dvě kategorie? Těch užitečných, co tvoří a těch co se jen vezou? Navíc ti, co budou s AI spolupracovat a spoluvytvářet ji, toho mohu zneužít, aby nás formovala v „tom správném“ směru. Marketinkovém spotřebním, ale i mocenském politickém. Už teď to dělají média.
Žijeme v revolučním období, ale obdobnými lidstvo už v historii prošlo. Třeba jak zacházet s elektřinou, která také byla velkou novinkou a dobrým sluhou, ale zlým pánem. Také s nožem se naučilo více krájet a méně bodat. Teď se obtížně učí ponechávat nukleární zbraně ve skladech jen jako pojistku a moc mu to nejde. Tak doufejme, že dokáže i s AI uspořádat své vztahy k vzájemné spokojenosti a soužití s ní ho posune a ne zničí.
Vyšlo v Neviditelném psu