Lidstvo se od pradávna potýkalo s tím, že jedna zkušenost (jeden průběh dat) se dala vysvětlit více způsoby. Instinktivně volilo ten tehdy pro ně nejjednodušší. Tak jevy v přírodě způsobovala božstva, a protože země byla vesměs placatá s vystupujícími kopci, rozšířili to na celý svět. A tak byla Země plochá. Ze souše to bylo přirozené, ale když pozorovali lodě, které se vracely domů, tak o tom začali pochybovat. A tak se postupně přiklonili ke kulaté Zemi, i když to mnoha prostým lidem připadalo velmi divné. Střídání dne a noci a východy a západy Slunce, Měsíce a planet přímo naváděly k tomu, že nás obíhají. Bylo to logické, Země tak velká a ony jen malé objekty na obloze. Koperník byl kacířem a v Itálii by asi nepřežil. Byla to rána vzít lidem pocit, že jsme středem Vesmíru. Zarážející ale je, že i se starým geocentrickým modelem uměli lidé vypočítávat polohy Slunce a planet. S pomocí Ptolemaiových dodatečných epicyklů a deferentů byli docela úspěšní i se Zemí uprostřed.
Hmota se zdála být spojitou a tak k částicové struktuře a poloprázdnému prostoru mezi nimi se lidstvo dopracovalo až dost později. Pocit tuhosti hmoty vyvolávají atomární síly. Kvantová mechanika je většině lidí nepochopitelná dodnes a zůstávají raději u zelených a modrých kuliček protonů a neutronů. Jedna dualita nám však zůstává dodnes. Spory o tom, zda je světlo vlněním nebo proudem částic – fotonů, vyřešili fyzikové pragmaticky. Je obojím, tu tak jindy onak.
Také v sociálních vědách a politice máme na jednu realitu dva hraniční koncepty: levicový kolektivistický a pravicový individualistický.
Od studentských let mě trápila myšlenka, zda mohou mít dvě matematické funkce na určité části zcela totožný průběh a na zbytku se lišit. Tudíž stejná data a dvě reality. Dostával jsem odpověď, že ne, i když se teď se objevují i nějaká ale.
Napadá mě hříšná myšlenka, v kolika oblastech reality máme ještě špatné představy a modely, jako byla Země ve středu? Kde to počítáme jako Ptolemaios planety? Často k opravě vedou jen drobné odchylky, detaily. Ostatně ďábel se vždy skrývá v detailech. Tak Newtonovu mechaniku nahradila teorie relativity a z druhé strany kvantová mechanika. Čas a prostor přestaly být samostatnými a svázal je časoprostor. Kolik fyzikálních procitnutí nás ještě čeká? Adepty jsou multiverzum, mnohonásobný vesmír či teorie strun s jedenácti či více rozměrným prostorem. Nebo dokonce, že jsme jen počítačovou simulací v superpočítači superinteligentních bytostí či dvojrozměrným hologramem. A s čím přijde umělá inteligence?
Naštěstí se to týká stále užšího okruhu odborníků a specialistů. Většina lidstva si dál žije svůj život se všedními starostmi, typu za kolik bude chleba a zda nebude válka? A namazaný chleba nám padá ze stolu podle Newtona. A to je dobře.
Vyšlo v Neviditelném psu