Žijeme v překotné době objevů změn a ideologických zvratů. Stará generace už není zdrojem moudrosti, ale spíš položkou důchodového systému. Navíc často brblá, kam ten svět spěje. To nabízí myšlenku, zda jde vývoj vždy k lepšímu a mladí si svět vylepší.
Člověk není pánem svého vývoje, to si jen ti namyšlenější namlouvají. Vývoj probíhá tak nějak spontánně samospádem jako výslednice mnoha miliard svobodných vůlí, tlaku mocných, přírodních podmínek a bůh ví čeho ještě. Roli v něm hraje i náhoda a neočekávané stěžejní události, tzv. Talebovy „černé labutě“. My ho pak jen zpětně vykládáme a zdůvodňujeme.
Lidské civilizace v historii procházely vývojovými cykly, vznikaly a zanikaly. Ta čínská objevila papír, kompas, střelný prach a postavila Velkou zeď a přesto byla v devatenáctém a počátku dvacátého století v hlubokém úpadku a teď nabírá nový dech. Obdobně řecká, perská a egyptská. I nám nejbližší římská se rozložila a podlehla barbarům. Ale i jednotlivá civilizace podléhá výkyvům. Křesťanskou Evropu zbrzdil scholastický středověk, aby ho pak opět oživila renesance a baroko. A potom kapitalizmus.
Svět nebyl globální a tak se různé části světa vyvíjely různě. Předkolumbovské americké civilizace nepoužívaly kolo a měly i jiné hodnoty. Teprve kapitalizmus a prudký technický rozvoj svět propojil a do značné míry unifikoval. Technický vývoj jde asi vždy kupředu a nabízí nové možnosti. Otázkou může být, zda je to vždy dobře a ku prospěchu (atomové zbraně, drony, sociální sítě, umělá inteligence)? Technika není sama o sobě dobrá nebo špatná, je to jen aplikovaná fyzika. Problémy s ní dělá člověk. Je to proto, že náš duševní vývoj nestačí tomu rychlému technickému a tak vznikají třecí plochy. Místo obávaného střetu „bohatého severu“ s „chudým jihem“ tu máme problém imigrace a střetu islámského světa s tím pokřesťanským. Reakci zeleného náboženství na klimatické oteplování. A to jsou kroky zpět, které společnost srážejí. Ale roste i počet depresí a neuróz ve společnosti.
I námi obdivovaný západ už není tím, čím byl. Když ztratil důstojného protivníka v komunizmu, začal se utápět sám v sobě a došel až k autoimunitní destrukci vymýšlením pseudoproblémů. Česká republika si prošla po revoluci v devadesátkách obdobou „zlatých šedesátek“, aby později zvítězila korektní ideologie. Politika už netvořila, ale bořila a utápěla se půtkami sama v sobě. Naději na probíhající úspěšný hospodářský vývoj utnuli ekologičtí aktivisté, covid a válka na Ukrajině. To spotřebovalo naše zdroje a zvedlo ceny. Navíc musíme poslouchat EU, podobně jako kdysi Moskvu.
Nebo máte pocit, že vývoj jde u nás stále kupředu? Je to jako s nemocí. Každou krizi je třeba přetrpět a nechat uzrát. Teprve pak může přijít náprava. A také si zvolit ty správné politiky a pochopit, že mohou zpočátku slíbit jen to Churchillovské krev, pot, slzy a dřinu. Z krize se nevymaníme přidáváním a kompenzacemi. Musíme na chvíli zchudnout a pracovat. Chodit ze supermarketů s méně plnými vozíky.
Kdyby se zhoršovala jen ekonomika. Politická situace nebyla už dlouho tak napjatá na řadě míst světa. Generace, pro které je Hirošima a Nagasaki, či kubánská krize jen vzdálenou historickou událostí, mluví o válce a atomových zbraních jako o nějaké počítačové hře sloužící ideologii. Jako by si to chtěli vyzkoušet. Ale ideologie nejsou přece prvotní, tím je klidný a šťastný život lidí po světě. Kvůli němu si volíme politiky.
Ne, vývoj nejde vždy rovně kupředu. Je to křivolaká cesta plná hrbolů, nástrah a zpětných zatáček. Jediné, co nás může těšit, že léta hubená vystřídají vždy zas léta šťastnější, to zlé pomine a že lidstvo jako celek se v dlouhodobé perspektivě stále nějak sune dopředu. Tak ať se zas posune.
Vyšlo v Neviditelném psu