Už Starý zákon upozorňuje na tuto periodicitu tak charakteristickou pro vše živé i jeho společenství. Život, to je rovnováha, ale ne nějaká strnulá konstantní. Je dynamická, neustále se narušuje a zase obnovuje. Kmitá kolem rovnovážného bodu, který se ale sám mění v souladu s okolím. Kolísá krevní tlak, obsah cukru v naší krvi, naše bdělost a ospalost. Občas se potácíme mezi zdravím a infekcí.
Takto se udržují nejen živé organizmy, ale i jejich společenství. Také pulzují a sváří se v nich tisíce změn, priorit a ty pak rezultují do celkového stavu společnosti, který také pulzuje. Ostatně počátkem století jsme zažili přátelské kooperační prostředí se všemi výhodami globalizace. Každý chtěl obchodovat, mít se dobře a politika šla stranou. Tehdy USA byly ještě premiantem a neměly konkurenci. Státy prosperovaly a užívaly si tučná léta s bláhovou nadějí, že tomu tak už bude napořád. Jenomže člověk je rozumný jen podle názvu druhu, který si sám dal. Chce víc, než odpovídá win-win řešení a tak systém přetlačí do nepřátelského konkurenčního stavu. Neštěstí nechodí rádo samo a tak se přidružil covid a globální oteplování a rázem jsme v letech hubených.
Čím větší je společenství (systém), tím větší má setrvačnost. I když už všichni vědí, že je to špatně, není snadné změnit trend, který zatím prorostl do mnoha oblastí společenství, zdomácněl. I ekonomika se trendu přizpůsobí. Navíc, když bychom chtěli rovnováhu rychleji obnovit, tak většinou překmitneme na opačnou stranu, protože moc tlačíme. Možná do opačného zla.
Kolem nás vše kmitá a pulzuje. Něco rychleji a něco zas pomalu. A my se své okolí snažíme vyvažovat, aby nám neuteklo daleko od rovnováhy a aby rovnováha byla tam, kde je to příjemné. Jednotlivci i celá společenství. Už britský spisovatel Israel Zangwill v minulém století konstatuje, že Vše se mění, jen změna trvá. Svět se stává stále více a více komplexním a komplikovaným. A rychlejším. A to dělá problémy tvoru, který má genetickou výbavu z doby, kdy slezl ze stromů či bojoval s jeskynními medvědy. Na něco takového ho evoluce nepřipravila, ale konec konců způsobil si to sám.
A tak se hroutí, kolabuje, je podrážděný či nadužívá alkohol a drogy. Chtěl by svět stabilní, pokud možno moc neměnný, kterému by rozuměl. Ale do takového se nenarodil. Kdysi se řemeslník vyučil či inženýr vystudoval a se získanými znalostmi vystačil po zbytek života. Dnes musí už za jednu dekádu své znalosti obnovovat a ne zřídka se i rekvalifikovat. To mu ubírá životní energii a pocit spokojenosti. Nostalgicky vzpomíná, jak jeho předkové žili v souladu s přírodou, ale expres technické civilizace uhání stále vpřed, přináší mu četné benefity a táhne ho dál.
Objevů exponenciálně přibývá, jak se lidské poznání rozšiřuje. Přitom ale za poslední tři čtvrtě století klesl podíl objevů, jež přinesly ve svém oboru zásadní přelom, na pouhou desetinu. Trend je patrný ve vědeckých studiích, v patentech i v Nobelových cenách. Sama věda ale zatím nemá vysvětlení. Jako by všechno zásadní už bylo vynalezeno. Objevuje se to doplňkové, zpřesňuje se, precizuje a aplikuje. Vědění se jakoby rozbředává do detailů a lidé z opačných konců si přestávají rozumět.
Jak se svět kolem nás komplikuje a stává se složitým a většinou zprostředkovaným, stáváme se stále více stádními tvory. Málo co zažijeme osobně a tak se musíme spoléhat na informace. Jenomže nejsme krmeni nestrannými informacemi. Reklama chrlí informace, abychom kupovali a politici, abychom je volili. Čistá informace je vzácná jako šafrán. Většinou je na ni nalepen komentář či vysvětlení informátora. Není snadné udělat si vlastní objektivní obraz jak to vlastně je A tak mnohdy papouškujeme s ostatními, co jsme si přečetli nebo slyšeli v médiích.
Tak se v tom plácáme a proplouváme. Užili jsme si sedm let tučných na dluh a teď to budeme splácet v těch hubených. A doufat, že se zase svět překlopí do té přátelštější fáze.
Vyšlo v Neviditelném psu