Od nepaměti člověk jako tvor vnímal podněty ze svého prostředí a reagoval na ně. Zpočátku většina podnětů souvisela s jeho přežitím a uživením se. To mu zabíralo většinu času. Jak postupně s rozvojem zemědělství začal hromadit zdroje, začal tu a tam mít i volný čas, který využíval pro vzdělání a zábavu. Volný čas a zábava byly zprvu vyhrazeny zejména majetným, ale od minulého století s rozvojem kapitalizmu si ho dopřávají i nejširší vrstvy.
Charakter zábavy se historicky pochopitelně měnil. Byl regulován relativně puritánským prostředím a z neřestí byl nejvíce tolerován alkohol. Tradiční bylo hospodské prostředí a tanec. Jestli si člověk dříve zábavou kompenzoval těžkou práci, tak později to začalo být rychlé společenské tempo, změny a stres. A alkohol už byl málo a ke slovu přišly drogy. Odváděly člověka od běžných starostí do umělého halucinogenního světa. Podobně jako u alkoholu, návraty nebývaly příjemné. Samozřejmě hrozil návyk a potřeba stále vyšších dávek.
Stále větší část lidí pociťovala duševní problémy. I když nebyli přímo narkomany. Říká se, že každý Američan má svého psychiatra. U nás je stále ještě návštěva psychiatra považována za něco stigmatizujícího. Ale lidí užívajících nějaké drogy přibývá, zejména u mladé generace. Kdo by nikdy nezkusil trávu, nebyl by in. Většina se s tím v dospělosti nějak srovná, ale ti závislí jsou celospolečenským problémem.
Aby toho nebylo dost s rozvojem, počítačů a internetu přibyl i virtuální svět, ve kterém řada lidí uvízne a tráví většinu volného času. Alkohol, drogy a gamblerství jsou moderní svody na scestí. Zkuste se někdy v metru podívat na ty hlavy skloněné k displejům mobilů.
V průběhu vývoje lidstva byli lidé zvídaví a svoji zvídavost směřovali k novým objevům a zlepšením života. Vzdělaní lidé a vědci a šikovní řemeslníci byli vysoce ceněni a tvořili elitu národa. To se postupně začalo měnit, jak se zábava stala prostředkem podnikání. Zábavní průmysl stvořil hvězdy, kterým se všichni chtěli podobat. Ideálem mladých už není vynálezce či úspěšný podnikatel, ale zpěvák, herec, sportovní hvězda. A tomu také odpovídají jejich astronomické výdělky. Nic netvoří, jen lidi baví, a přesto jsou na vrcholu společnosti.
Obávám se, že to o lidstvu něco vypovídá. Je ještě zdravé? Normálnost jsme zvyklí posuzovat průměrem většiny. Co když jsme všichni mimo? Co když nás ten překotný vývoj, stres nasměroval na slepou kolej? K jakému psychiatrovi půjde celé lidstvo?
Vývoj každého živočišného druhu probíhá v různých fázích a trvá různě dlouho. Zpočátku je druh flexibilní a schopný reagovat na změněné prostředí. Postupně zpravidla tuto schopnost ztrácí. Mění se a prožívá jakési své dětství, mládí a stáří. Může ho tedy postihnout i „druhový Alzheimer“.
Jak lidé získávají pocit, že mohou téměř vše, nabývají také pocitu, že mohou řídit a ovlivňovat svůj vlastní vývoj a jeho směřování. Ale to je omyl. Podléhají přírodním zákonům a zákonům složitosti. Svobodná vůle subjektů způsobuje nahodilost a obtížnou předpovídatelnost. Stejná akce vede k různým výsledkům za odlišných okolností. Společnost se chová často chaoticky, což zvyšuje nebezpečí konfliktů a válek. Společnost sama účelově rozhoduje o tom, co je morální, co je dobro a zlo. A i když je směrována špatnou cestou, má pocit normálnosti a správnosti. Je současná korektnost hnutí woke, MeToo, genderové šílenství a poroučení větru dešti tím, co posunuje lidstvo vpřed?
Co když nás vývoj zatlačí do jakéhosi pokřiveného správňáctví, jak se to začíná jevit řadou tendencí na Západě? My jako stádní tvorové to přes počáteční výhrady nakonec přijmeme, protože se ve stádě se společnými hodnotami cítíme bezpečněji. Morálku a dobro pak začne určovat průměr. Ty problémy jsou ale různé na Západě, v Severní Koreji, Venezuele či v Afghánistánu. Svět začíná připomínat čekárnu u psychiatra. Jenomže kdo bude tím psychiatrem, který vyléčí? V historii to bylo náboženství, které na dlouhou dobu zakotvovalo morální hodnoty a dobro i zlo. Obávám se, že to už tuto roli dnes není schopno plnit. Pak to byly i války, které uvolnily napětí a vyčistily vzduch. To by ovšem ta nukleární nedokázala. Ta by vzduch naopak nadlouho zasvinila radioaktivními zplodinami. Možná by ji mohlo plnit vnější ohrožení z vesmíru, které by lidstvu připomnělo, že mohou být vážnější problémy. Mohlo by ji plnit i současné globální oteplování? Rozhodně ne stávajícím zeleným šílenstvím a poroučením větru a dešti. Snad cíleným přizpůsobováním se mu. Přesunem zemědělské produkce do severnějších příhodnějších oblastí a cílenou migrací obyvatelstva z míst, kde už se neuživí do pustších severních oblastí Asie a Ameriky, kde by se uživit dalo. Ovšem tvrdou prací a ne pobíráním dotací.
Možná je prapříčinou cesta technické civilizace, kterou jsme se vydali. Stále kupředu na planetě omezené velikosti, to nepůjde do nekonečna. Jsou druhy, které na Zemi žijí stálým způsobem po miliony let, ale to se nám nezamlouvalo. Návrat k přírodě by byl řešením, jak nám ukazují stále mizící kmeny domorodců na opuštěných místech planety. Ale to může udělat nanejvýš pár milionů lidí a ne osm miliard.
Dá se s tím něco dělat? Obávám se, že ne. Vývoj společnosti je jako plavba po řece neznámou krajinou. Může vést rájem, ale také pouští a peřejemi s vodopády. Neznamená to ovšem, že bychom se neměli snažit volit to dobré, co cítíme. To musíme. Jinou otázkou je, zdali to bude stačit.
Vyšlo v Neviditelném psu