Demokratické zákony ostře rozlišují mezi vírou a ideologií. Svoboda vyznání je chráněna a ceněna, kdežto ideologie je považována za nehodnou ochrany. V souboji ideologií je tolerováno leccos a také leccos se tam odehrává. Hanobení rasy a náboženství je trestné, kdežto hanobení ideologie a protivníka obvyklé.
Náboženství je obvykle spojeno s vírou v nadpřirozené síly nebo entitou, jako je Bůh či bohové. Má tendenci nabízet odpovědi na otázky týkající se samotné existence, smyslu života a morálních hodnot. Náboženství mohou mít své svaté texty, liturgie a rituály. Chce získávat na svoji stranu stále více vyznavačů.
Ideologie je soubor názorů, hodnot a politických přesvědčení, které formují myšlenky o tom, jak by měla být společnost organizována. Ideologie mohou vycházet z politických, sociálních nebo ekonomických principů a obvykle zahrnují snahu zvítězit nad protivníkem a rozšířit se. Ty silné mají také své liturgické texty jako Kapitál či Mein Kampf.
Podívejme se na jejich cíle. Náboženství často klade důraz na duchovní rozvoj, poslušnost vůči nadpřirozeným entitám a dosažení transcendentního stavu nebo existence. Ideologie se zaměřuje na organizaci a transformaci společnosti. Cíle ideologie mohou zahrnovat politické změny, sociální spravedlnost, ekologii, ekonomickou rovnost nebo jiné společenské transformace. Náboženství často mohou být organizována do církví, chrámů nebo mešit, a mají hierarchii duchovních vůdců. Ideologie jsou organizovány a propagovány politickými stranami, hnutími nebo intelektuály. Pokud dosáhnou moci, mají také svoji hierarchii.
V historických dobách silných církví bylo náboženství současně i ideologií a formovalo život i organizaci států. Křesťanství a zejména katolická církev by mohly vyprávět, jak dominovaly celému evropskému středověku. Stejně tak islám v době svého „zlatého věku“ v 8.-14. století. Katolická církev utrpěla reformací a svoji politickou moc pak definitivně ztratila technickou revolucí a rozvojem kapitalizmu. Islám ji ztratil kolonializmem.
Zatímco katolická církev se dnes snaží být spíše duchovní útěchou, islám nás trápí svými ideologickými ambicemi, prosazovanými často velmi nevybíravě. Kdysi islámské sekulární státy, jako Irán šáha Rézy Pahlávího či Atatürkovo Turecko jsou dnes silně duchovně islámskými. Islám má v sobě jak náboženské, tak sociální a politické prvky. Mnoho aspektů islámu ovlivňuje každodenní život věřících v různých oblastech, včetně politiky. Islám lze považovat za součást politické ideologie, a to zejména v zemích, kde je islám dominantní. Islám je často spojován s tzv. šaríou, což je soubor tradičních islámských zákonů, které regulují aspekty života, včetně práva, morálky a náboženských povinností či odívání a suplují zákonodárství.
V islámské historii existovaly kalifáty, politické a náboženské instituce, které byly v čele islámské komunity. I když se většina muslimů v dnešní době nedrží konceptu kalifátu, některé skupiny nebo hnutí tuto myšlenku podporují a idea celosvětového kalifátu je stále chtěným cílem.
V řadě zemí s muslimskou většinou nebo v muslimských komunitách je politika formována podle islámských principů. Politické strany nebo hnutí se snaží o implementaci aspektů islámu ve vládnutí.
Co stojí za úspěšným šířením islámu v posledních dekádách, když křesťanství má problém spíše opačný? Je to především porodnost. Muslimská populace se v posledních desetiletích výrazně zvýšila. Růst muslimských komunit, zejména ve střední a jižní Asii, Afriky a Blízkého východu, přispěl k celkovému nárůstu muslimů na světě. Masivní migrační toky z muslimských zemí do západních zemí a dalších oblastí světa vedly k vytváření muslimských komunit v nových regionech. Tato migrace přispěla k rozšíření islámu do nových kulturních a geografických kontextů. Rozvoj technologií a globalizace umožnily snadnější komunikaci a sdílení informací. To mělo za následek i rychlejší šíření náboženství a náboženských myšlenek mezi různými částmi světa. Některé muslimské organizace a dobročinné instituce se aktivně zapojují do humanitárních a charitativních aktivit, což může pozitivně ovlivnit vnímání islámu a přitahovat lidi k tomuto náboženství. K islámu konvertovali i bezvěrci či někteří křesťané. Bohaté arabské státy financují štědrou misijní činnost (dawa). Řada lidí pak přijímá islám jako náboženství kvůli hledání identity nebo jako oporu, reakci na osobní, sociální a politické problémy ve světě.
Mezi náboženstvím a ideologií není tedy ostrá hranice. Mají rysy obojího a záleží na okolnostech a celkové společenské situaci. Islám nám stále více nastavuje svoji ideologickou stránku a naopak zelená ideologie už se stala náboženstvím, o kterém se nesmí pochybovat. Tak si člověče vyber.
Vyšlo v Neviditelném psu