Asi si teď říkáte, co je to za hloupý titulek, vždyť Evropany jsme od chvíle, co byl tento kontinent pojmenován. Já ale nemám na mysli geografickou příslušnost, ale abychom se cítili ve stejné pospolitosti jako národ, jako to mají třeba Američané v USA. Spojené státy fungovaly jako tavicí kotel a někdy už ta první, ale jistě druhá generace přistěhovalců se cítila být Američany. Přistěhovalci z různých národů byli rozptýleni a tak byla angličtina přirozeným dorozumívacím jazykem. Navíc tam přijížděli podnikaví odvážní lidé, které jejich původní národ zklamal a nedal jim možnost dobrého žití.
Jenomže my do EU nepřijíždíme, my jsme tu doma. EU přichází sama k nám. O to je to složitější. Po letech divokého západu se USA samoorganizovaly často i zdola, kdežto EU vzniká výhradně shora.
Naše bývalé Československo je dobrým historickým příkladem. Samo vzniklo jako malé Rakousko-Uhersko s mnoha národy, tedy dnes bychom řekli i jako „malá EU“. Také jsme se snažili převážně zemědělské Slovensko industrializovat a vzdělávat. Podařilo se nám to, ale československý národ se nám přesto vytvořit nepodařilo a to jazykové rozdíly byly minimální. Dočkali jsme se vděku? Sami víte, ale přesto jsme dnes nejbližšími národy. Slyšel jsem názor, že by to možná fungovalo, kdyby se za hlavní město zvolilo Brno. No nevím, ale pragocentrizmus tomu jistě nenapomáhal. To EU byla prozíravější a zvolila málo významný Brusel, hlavně ovšem proto, že věděla, že by ani Berlín ani Paříž neprošly.
Případů, kdy se státy či státečky sdružovaly do větších unií, je v historii řada. V šedesátých letech to byla Sjednocená arabská republika jako spojení Egypta a Sýrie. Pokus netrval dlouho. Jugoslávie byla spojením řady historických území, obdobně SSSR. Úspěšné to bylo sjednocením Německa v 19. století či vznikem federace Švýcarska ještě před tím. Tam dokonce s různými jazyky. Problémy ale mají i tam, kde to funguje už dlouho, třeba Španělsko s Katalánci či Británie se Skoty. Národ je prostě národ.
Jak to vlastně máme se svým cítěním? Naší nejsilnější vazbou je rodina a příbuzenstvo, pak máme své známé, s kterými sdílíme své strasti i radosti. Silný vztah máme k městu či vesnici, ve které žijeme. Méně už k okresu či kraji, to se vědomí sounáležitosti už rozmělňuje. Více pak k národu, s kterým nás pojí jazyk, který je silným poutem. Dokonce i my chladní Češi cítíme hrdost a sounáležitost s národem. Zejména ve chvílích revolučních událostí či sportovních úspěchů typu Nagana. A což teprve jiní jako Poláci, Maďaři, Francouzi nebo Němci.
Jazyk, který spojuje národ, hraje klíčovou roli, protože umožňuje nejen dobrou komunikaci a porozumění, ale zároveň nás činí jedinečnými. A to máme rádi. Proč tak lpíme na národu? Máme ho totiž tak nějak v genech. Naše matka nás naučí rodný jazyk a ten nás provází životem. Umožní nám se vzdělat a zařadit. Namítnete, že dnes už plno lidí dobře umí i nějaký světový jazyk a v cizině se neztratí. Ano, ale ty emocionální pocity vždy nejlépe vyjádříme i procítíme jen v mateřském jazyce. A cítíme své kořeny.
EU jako Spojené státy evropské není výhledově špatný a nerozumný koncept. Zejména ve světě, kde začínají dominovat rychle se množící národy. Nelze ho ale uskutečnit rychle a hned, protože národnostní princip je ještě příliš silný. Musí se sám ustálit a to bude trvat mnoho dekád. Nezbytnou podmínkou bude ale prosazení společného jazyka, doufejme, že angličtiny a ne němčiny či francouzštiny. A pak Brusel musí být rozumný, nechtít všechno hned a neubližovat. Možná tak kolem roku 2100? Pokud nás do té doby natolik nenaředí muslimové, kteří se budou v mešitách klanět k Mekce.
Vyšlo v Neviditelném psu