Ještě před drahným časem byl lidem nacionalizmus cizí. Francouzská revoluce 1789 a pak naši buditelé zdůrazňovali národnostní princip. Předtím to byla spíše regionální příslušnost. Prostě člověk německy mluvící, který žil na území království českého. Společná řeč je však silné pojítko, protože si lidé dobře rozumí a mohou si sdělovat své názory a dobře spolupracovat.
Někdo říká, že nacionalizmus je projevem probouzení se spících národů. To je tak trochu příběh českého nacionalizmu neboli vlastenectví, jak říkáme. Nacionalizmu se však obecně přiznává i veskrze kladné působení, jako je soutěživost mezi národy, vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně. Rozhodně nás posunulo soutěžení s Němci.
Ovšem, co nacionalizmus dovede, nám ukázaly názorně v minulém století režimy v Německu a Itálii. Tam byl povýšen na státní politiku. Ne nadarmo je od té doby hanobení rasy a národa trestným činem. Zvláštním projevem nacionalizmu je rasizmus, zejména ten antižidovský ve formě antisemitizmu. Ona jinakost a šikovnost vždycky provokovala.
Proč tento úvod? Dnešní svět sociálních sítí totiž vytváří obdobu nacionalizmu ve formě sociálních bublin. Lidé se sami dělí, tentokráte ne podle jazyka, ale podle svých názorů. A jestli to, zda člověk mluví tím či oním jazykem řadu lidí ponechává chladnými, tak různé názory dráždí mnohem více. Jsou jako rudý hadr pro býka. „Jak si jen můžeš, ty troubo myslet něco takového, vždyť je přece jasné, že …“. Jinověrec se stává nepřítelem. Naopak podporovateli obdobných názorů pak leccos promineme. Místo národností se lidé dělí na pravdoláskaře, popírače, milovníky konspiračních teorií, na babišovce a antibabišovce. V poslední době obdobný úděl postihuje i premiéra Fialu a prezidenta Petra. Vegetariány a masožravce. A kdo není s námi, jde proti nám.
A protože podstatnou část svého života už trávíme ve virtuálním světě, stává se to problémem. Méně komunikujeme z očí do očí a písmena snesou leccos. Proto jsou diskuse na síti tak vulgární a tvrdé. To, co bychom se styděli říct tváří v tvář, klidně napíšeme. A tak máme dvě tváře, jednu vlídnou pro sousedy a tu druhou na webu. Sociální síť je tak obdobou davového chování. Najdeme si své vlastní stádo – bublinu a v té pak rezonujeme. O názorech příliš nepřemýšlíme a přejímáme pak názory těch nejhlasitějších v davu. Je přece příjemné, že si notujeme a je nás víc. V davu je síla, ale je to pořád jen dav. Dav, který ničí, ale nic nevytváří.
Sociální sítě tak vytyčují nové hranice. Ne mezi státy, ale mezi lidmi. Na jedné straně umožní rychlou mobilizaci, třeba k demonstraci a na druhou stranu lidi spolehlivě rozdělí na nesmiřitelné „pseudonárody“. Jsme pak náchylnější k přijímání různých až absurdních konspiračních teorií. Něco na tom přece bude, když to říká tolik lidí. Na rozdíl od mateřského jazyka či národnosti je těch bublin více a tak býváme i multiplatformní. Ohříváme si svou polívčičku na více místech. Některé bubliny mají navzájem nějaký průnik, jiné jsou nemísitelné jako olej a voda a odpuzují se. A tak žijeme v obrovské pěně bublin.
Ale v podobných bublinách dnes bohužel žijí i státy. My jsme v té echt prozápadní. No proč ne, někdejší zásady práva a demokracie nám jsou blízké, ale dnes už vše není, jako bývalo. A to také neznamená, že ti v ostatních státních bublinách jsou špatní a zaslouží opovržení. Mají své problémy, pohledy i historii. Ono bublinové „nekamarádím se“ jen zhoršuje možnost nějaké dohody. V rámci své bubliny je to jen takové tlachání a vzájemné ubezpečování se a poplácávání se po ramenech. Moc nic nového se nevymyslí. Teprve s odlišným státem mohu vyjednat něco nového, nějaký průlomový kompromis, který posune. Něco někam mezi černé a bílé.
Co s tím vším? Zkusit použít mozek. Občas se zamyslet, proč já vlastně tady jsem a přitakávám? Jak to vlastně je a jak to vzniklo? Znám vůbec o tom něco blíže? Proč si to myslím? Došel jsem k tomu sám nebo mi to někdo vnukl? Je to stále pořád tak nebo se věci změnily? Vždy jsem věděl, proč něco chci a myslím si to, tak nezpohodlněl jsem nějak? Těch otázek je spousta a už jen tím, že si je položíme, jsme na dobré cestě.
Jenomže jestli si je položíme… Slovo pokora už není v našem slovníku. Odvykli jsme se ptát se proč a stačí nám jak. Taky to nevidíte moc růžově? Ale zkusit by se to mělo, ne?
Vyšlo v Neviditelném psu