Fyzika nás učí, že žijeme v časoprostoru. My jsme spíš zvyklí vnímat čas a prostor odděleně, protože v prostoru se můžeme svobodně pohybovat, zatímco čas nás žene neúprosně stále vpřed. Pokud se časová souřadnice vynásobí rychlostí světla, aby měla také rozměr délky, dá se říci, že padáme v čase rychlostí světla. Einstein ale zjistil, že čas je s prostorem provázán do jednoho celku, který se může měnit a zakřivovat. A to jak prostor, tak i čas. Kdykoliv se pohybujeme prostorem nebo jsme poblíž velké hmoty, tak se náš čas zpomaluje.
Pokud ovšem časoprostor existuje jako reálná entita, znamenalo by to, že je v něm obsažena nejen celá minulost, ale i budoucnost? V klasickém prostoru je totiž vše, třeba celá naše Zeměkoule a my můžeme cestovat na její libovolné místo. Ne tak v časoprostoru. Tam se nám časoprostor a budoucnost postupně otvírá a odvíjí. Navíc se nikdy nemůžeme vrátit na stejné místo. Otázka tedy zní, je-li tam už ta budoucnost jednoznačně hotová, jen pro nás zatím nedostupná, a promítá se nám jako políčka filmu, anebo se ta budoucnost teprve vytváří? Na rozdíl od prostoru se není možné podívat na nějaké místo v čase „teď“ plus x. Že by byla budoucnost už definitivně hotová, je divné a zřejmě fyzikálně nepravděpodobné. Ale pokud ne, pak by totiž pouze okamžik přítomnosti vytvářel v moři nehybnosti to strašlivé hemžení a boj alternativ o to, co se má stát, jak to pozorujeme. To by ovšem zavánělo singularitou a „dělením nulou“.
Ona i varianta s postupně vytvářenou budoucnosti je zvláštní tím předělem od hotové, nehybné minulosti k tvořivé přítomnosti, která zasahuje i do budoucnosti. Ale už to není singularita, jen hranice dvou domén a tou hranicí je právě přítomnost. Zavání to kvantovou mechanikou. Tam je také částice kdekoliv a v okamžiku, kdy se na ni podíváme (provedeme měření) vyloupne se na nějakém místě. Nám se v přítomnosti také může přihodit téměř cokoliv, samozřejmě s různou pravděpodobností, a co se opravdu stane, závisí na náhodě. My si myslíme, že i na naší svobodné vůli, ale to je jen jiná forma či vyjádření náhody.
My bychom tak rádi nahlédli do budoucnosti a uměli ji předpovídat podobně jako ošidné počasí. Ono to v hrubých obrysech jde. I po měsíci či roce budou hory na svých místech, většina řek poteče a stromů poroste dál. To jsou ty prvky s dlouho časovou délkou, kde setrvačnost nedovolí velké změny. Pro nás jsou ale nejdůležitější ty malé pohyblivé entity jako my a předměty kolem nás, které podléhají změnám s velkou frekvencí. Budoucnost se tedy mění, kypí a pulzuje hlavně na povrchu toho stabilního prostřednictvím hlavně plejády malých změn. A my můžeme extrapolovat jen malý kousek dopředu.
Kdyby byl časoprostor plochý a jeho osy rovné, musel by být nekonečný a věčný a s tím máme špatné zkušenosti. Od nekonečnosti si pomáháme zakřivením, kdy časoprostor může být uzavřen sám do sebe. Podobně jako rovina v kouli. Dvojrozměrní „koulané“ mají pocit, že jdou po kouli stále jen rovně, protože 3D zakřivení nejsou schopni vnímat, podobně jako my čtvrtý rozměr. Pak jsou překvapeni, že po dlouhé cestě mohou přijít na stejné místo, odkud vyšli. Prostor i čas se tak mohou stát periodickými. Třeba staří Mayové díky periodicitě svého kalendáře každých 52 let považovali za nový začátek, vyhazovali vybavení domácností a pořizovali si nové, rušili dluhy.
Náš svět má ještě jeden zvláštní fenomén – nepřekročitelnou rychlost, rychlost světla. Žádný klidově hmotný předmět nemůže dosáhnout rychlosti světla, protože by k urychlení potřeboval nekonečnou energii. Naopak foton zase z rychlosti světla nemůže zpomalit. Náš pohled do vesmíru není jen pohledem do dálky, ale také současně do minulosti. Vidíme hvězdy, jaké byly před dobou, kterou světlo spotřebovalo na cestu do našich očí. Kdyby měla horní mez povolené rychlosti světla velmi malou hodnotu, pak bychom se dívali do dáli na rozlehlý třešňový sad a na jeho vzdáleném konci by ještě ležel sníh, trochu blíže by pučely pupeny, pak rozkvétaly květy a u nás bychom trhali zralé třešně.
Čas má v časoprostoru jen kladnou osu, počínaje Velkým třeskem, ať počátek souřadnic položíme kamkoliv. Náš vesmír trvá 13,8 miliardy let. Délka našeho života a dosah, kam máme šanci se podívat je tak malý, že jsme v něm prakticky jenom malým nepatrným bodem. O to pozoruhodnější je, že si tak malé součásti mohou klást takové otázky a přemýšlet o nich. Zřejmě rozum a inteligence jsou také součástí a vlastností vesmíru.
Vyšlo v Neviditelném psu