Žijeme tady a teď. To, co nyní cítíme, v příštím okamžiku nezadržitelně zmizí v propasti minulosti a to co si přejeme a po čem toužíme, skrývá ještě závoj budoucnosti. Možná proto jsme tak netrpěliví a stále někam spěcháme. To, čemu věnujeme pozornost, uvidíme a uvědomíme si, to ostatní proběhne jen kolem nás. Ten silný pocit nám dává jen přítomnost, pak už jsou jen vzpomínky. Nemít paměť, byl by náš život vskutku jepičí. Přítomnost je tedy velmi vzácná svojí pomíjivostí. Proto se nezřídka stává, že skutečně důležité okamžiky si často člověk uvědomí, až když je už pozdě. Někteří lidé zase příliš uvízli v minulých vzpomínkách, takže jim uniká přítomnost.
Vědci se přou, jak dlouho vlastně vnímáme okamžik přítomnosti, ono „právě teď“. Podle švédského filozofa Jana Almänga trvá dvě vteřiny. K jeho studii ho inspirovala automobilová nehoda, při které na dálnici přežil srážku s losem. Vědci ho odhadují spíše v zlomcích sekund. Je známo, že vnímání času je dost relativní. Jinak ubíhá v zubařském křesle a jinak v náručí drahé osoby. Soustředění se na přítomný okamžik znamená, že jsme stále ve střehu. S přítomností nás spojuje dýchání, tlukot srdce. Měli bychom se v okamžiku přítomnosti zdržet co nejdéle. K tomu napomáhá i meditace a oproštění se od rušivých podnětů okolního světa.
Lidé často tápou a snaží se najít ten pravý okamžik k nějaké akci. Nezřídka ho pak propasou. Každý okamžik může být tím pravým, záleží hlavně na nás. My to děláme a my to pak hodnotíme.
Náš život tvoří z větší části paměť a vzpomínky. Paměť je však šálivá. Okamžitá paměť trvá jen několik vteřin, informace se v ní udrží ve stavu, v jakém přišla, další zpracování informace – nebo její vyřazení – se teprve připravuje. Krátkodobá paměť trvá několik vteřin až minut, můžeme ji prodloužit opakováním informací v duchu. Je omezená a uchovává se v ní jen několik informací (jak dlouho udržíte v paměti telefonní číslo?). Přechovává informace, které jsou po krátkou dobu potřebné k vykonání určité činnosti. V dlouhodobé paměti se uchovávají informace různě dlouho - několik dní, roků, desetiletí, i celý život, jestliže se příjem informace spojoval se silným emotivním zážitkem. Délka světelné senzorické paměti se liší od sluchové. Světelný vjem trvá pouze jednu desetinu sekundy, kdežto sluchová senzorická paměť je trvalejší, záznam trvá v průměru kolem tří sekund, ale trvání vjemu individuálně dosti kolísá.
To, že „opravdu žijeme“ jen v jediném krátkém okamžiku, činí tak složitým nacházení smyslu a cíle života. Je pomíjivý a těžko uchopitelný a v průběhu života se často mění. Dálněvýchodní filosofie často tvrdí, že smyslem je cesta – život sám o sobě. Navíc někteří vědci tvrdí, že naše tělesné schránky jsou prý jen jakousi „dužinou“, plodem chránícím to nejdůležitější – semena, naše geny, aby se lépe šířily. Smyslem jablka je ochraňovat a vyživovat jadérka. A to, že občas skončí v závinu, je vlastně selháním.
Tím, že většinu našeho života tvoří vzpomínky, nutí nás to se jimi probírat a hodnotit je. Porovnávat je s našimi přáními a korigovat budoucí plány. Číháme na správnou konstelaci, kdybychom si je mohli plnit. Možná je smyslem života „chtění“. Dělání radosti sobě i druhým, být šťastný a spokojený. A to je příliš abstraktní a emocionální k nějaké konkretizaci.
Náš okamžik přítomnosti je zařazen do jistého kontextu, do kterého jsme se narodili a ve kterém žijeme. Počínaje rodinou a konče státem. To můžeme ovlivnit jen málo a tady hraje roli štěstí. Ale jak ho budeme prožívat, to je plně na nás. Tak ať se nám to daří.
Vyšlo v Neviditelném psu