Mohou být naše hodnoty i škodlivé?

Každá ideologie má své uctívané hodnoty a ani demokracie není výjimkou. Je to svoboda jednotlivce, svoboda projevu i po projevu (což občas nyní pokulhává) a právní stát. Jsme přesvědčeni o jejich správnosti a univerzálnosti. Ale takové ikony mají a měly i ostatní režimy. Hitler, ač Rakušan, šířil výjimečnost německého národa a pomáhal Němcům roztroušeným v jiných státech Evropy. Vytvářel si tzv. pátou kolonu příznivců. Mussolini chtěl obnovit slávu Římské říše. Komunizmus byl přesvědčen o správnosti a nevyhnutelnosti světové levicové revoluce a tak ji šířil do světa. Všichni byli přesvědčení, že dělají dobře. A lidé za nimi šli.
I my spolu s jogurty a colou šíříme do světa své hodnoty, mnohdy i formou chceš-li tohle, musíš i tamto. Ne vždy zrovna úspěšně. Země, kterými prolétlo arabské jaro, by mohly vyprávět. Libye, Irák a Sýrie se z něho dosud nevzpamatovaly. Doporučovali jsme je i Ukrajině.
Aby nebylo pochyb, i já naše hodnoty vyznávám a jsem rád, že v nich mohu žít. Jsou výsledkem dlouhého evropského vývoje, vycházejícího z protestantské Evropy, uznávajícího člověka jako jednotlivce. Pomohly nastartovat technologickou revoluci a položily základ dnešnímu blahobytu. To ale neznamená, že bych se nad nimi i způsobu jejich propagace neměl zamýšlet.
Někteří politici a státy se za ně schovávají, aby mohli někam pronikat a šířit svůj vliv. Že by demokratický imperializmus? Ne, imperializmus je jen jeden, stejně jako svoboda. Ale naše hodnoty klidně mohou být jeho líbivou zástěrkou.
Navíc bychom si měli uvědomit, že demokracie a svoboda se všude nehodí, že ji někde lidé ani nechtějí. Měli jiný vývoj. Vždyť i u nás svobodu bytostně potřebuje jen menšina lidí. Proto byla disidentů jen hrstka. Většina lidí chce klid, mít se dobře a za to je ochotna i poslouchat. Demokracie vyžaduje sebevědomé a vzdělané občany. V zemích Asie je společenství tradičně mnohem více kolektivistické a jedinec tam neznamená mnoho, slouží celku. V Africe dají spíše na kmenovou spřízněnost, než na ideály demokracie. Tady šířit demokracii je jako nabírat vodu děravým vědrem. Tam mnohdy diktátoři tvoří a stabilizují stát a to jsme si nechtěli přiznat. A tak jsme Kaddáfího svrhli v Libyi a uvedli ji do zmatku občanské války. V Sýrii to diktátor Asad ustál, ale země je v troskách.
Islámské země námi pohrdají nejen z náboženských důvodů. Také pro náš mnohdy neuspořádaný způsob života, prostituci, drogy, mnohopohlavnost či neúctě k tradiční rodině. Nezakotvenost a relativitu všeho.
Demokracii nelze implantovat, k té se musí dozrát, musí se zalíbit. Papuánského domorodce také nenaučíte Euklidovu geometrii nebo kapitalizmus. A neznalému jí spíš uškodíte, podobně jako antibiotiky.
Někdy jsme i trochu pokrytečtí. Ne zrovna demokratický režim v Saudské Arábii nám nevadí a nekritizujeme ho, protože má ropu. Humanitárně jsme bombardovali Srbsko pro sebeurčení Kosovců, ale emancipační snahy Basků, Katalánců či Skotů zavrhujeme jako špatné. Ideály mají platit, jen když se nám hodí? Nic není ideální, ale díkybohu, že žijeme, kde žijeme.
Jak je to tedy s našimi hodnotami? Idea svobody a demokracie je sama o sobě čistá (bohužel obdobně jako jiné, třeba i komunizmu), ale může ji kazit její realizace. Proto také nemůžeme svobodu získat jednou pro vždy. Realizátoři nám ji svými vedlejšími zájmy vždy chtějí trochu pokřivit a brát. Musíme ji tedy kultivovat a stále o její čistotu usilovat. Tak to zkusme.
Vyšlo v Neviditelném psu