Kariéra ve světle termodynamiky

Když se narodíme, všechno nám přinesou a to, co přebývá, odnesou. Krmí nás a tak snadno nabydeme dojmu, že svět je báječné místo a netřeba se moc snažit. Některým to pak zůstane po celý život. Ono je to vlastně tak trochu zakódováno v našich genech, ba i v přírodních zákonech. Částice ale i tělesa se snaží setrvávat v energeticky co nejnižších stavech a k pohybu je přiměje jen hrubá síla. A i té se snaží rychle zbavit.
Nicméně po čase většinou dospějeme a musíme se nějak živit. A v kariéře je to pojednou naopak. Čím pohodlněji chceme žít, tím výše musíme být. Termodynamicky je to o zvyšování potenciální energie, která závisí na výšce. S potenciální energií jsou také spojeny peníze. Jsou vlastně zkondenzovanou potenciální energií, kterou pak můžeme volně směňovat za jiné statky. Čím více jich nashromáždíme, tím se zdáme spokojenější. Musíme tedy šplhat vzhůru a kinetickou energii proměňovat na potenciální, čili statky. Potenciální energie se nejsnáze získává přeměnou kinetické energie, ale vrozená lenost nám velí vydávat té kinetické energie, čili práce, co nejméně, protože to bolí.
Naštěstí lze potenciální energii získat i jinak, bez pohybu. Na úkor vnitřní energie. A tak obětujeme ze svého nitra často svědomí, zapudíme výčitky, skrupule a ukrojíme kus ze svého charakteru. K hladké přeměně často pomůže i výmluva, že to neděláme jen pro sebe, ale pro zajištění rodiny. S oslími můstky to jde snadněji a tak šplháme stále výše.
Dostaneme se nahoru, ale záhy zjistíme, že tam není místa nazbyt, protože se tam cpou další a další adepti. Agilní a ještě plní vnitřní energie. Chvíli tam s nimi bojujeme, přetahujeme se, ale zbytky naší vnitřní energie se postupně vyčerpávají, neuspořádanost a entropie narůstají, až náhle zjistíme, že jsme vyhořelí. Pak stačí jen malé drcnutí a pád bývá rychlý. Rychlost a tvrdost pádu je úměrná výšce, odkud letíme. Získáme velkou kinetickou energii, která se však po pádu změní v neúčelné teplo a bolest.
Je to nepřetržitý cyklus, podobný tomu Carnotovu, protože na uvolněné místo se cpou další adepti a vše se cyklicky opakuje, neboť ti noví se nepoučí ze zkušenosti starších. Ostatně, ani nám by se nelíbilo, kdyby se molekuly v parním či spalovacím motoru poučovaly, moudřely a odmítaly se nechat vláčet v pracovních cyklech stroje. A protože i my jsme jen takové nepoučitelné molekuly člověčenství, svět drží pohromadě a je takový, jaký je.
Tak jak vysoko vyrazíte zítra?
Vyšlo v Neviditelném psu