Pradávní lidé měli co dělat ohánět se, aby se uživili, ale ve chvílích sytosti také přemýšleli. O světě, který je obklopuje a který je plný záhad a nebezpečí, jak vznikl a čím se řídí. Čeho se mají bát a za co být vděční. Myslím, že bylo přirozené a logické, že za jednotlivými jevy viděli jakési božské bytosti, které je řídí a se kterými je tudíž nanejvýš vhodné být zadobře. Začali si je předcházet, uctívat je a přinášet jim oběti. A první náboženství bylo na světě.
To vydrželo dlouhou dobu, po několik tisíciletí. Časem se i ti bohové strukturovali a vytvářeli hierarchii podle své moci a důležitosti. Od toho už byl jen krok k jednomu velkému a mocnému Bohu. Monoteistická náboženství. Pro naši historii to bylo především starozákonní židovské náboženství a z něho vycházející křesťanství a islám. Tento Bůh v sobě zosobňoval vše duchovní, co člověk potřeboval. Vysvětloval mu, kde se tu vzal svět i člověk, jak má žít, co je důležité, co dobré a čeho se vystříhat. Nastínil mu i to, co s ním, bude, když se nebude řídit božími přikázáními. Vytvářel morálku a nahrazoval tedy i to, čemu dnes říkáme právní řád. A lidé byli spokojení a po generace se snažili více či méně úspěšně takto žít.
Ale Bůh věděl, že to s lidmi nebude mít snadné a proto sám zmínil jablko na stromu poznání. A člověk se toho chopil. Začal přemýšlet a přicházet věcem a jevům na kloub. Měl radost, že sám poznal a pochopil. Zpočátku byl k bohu pokorný a jen zvolna zjišťoval, že svět asi vznikl a vypadá trochu jinak, než je psáno v bibli. Začal zkoumat vesmír a přírodu a k víře vznikla věda. Církev zprvu vědu neměla ráda a považovala ji za nepřítele, který odvádí člověka od boha. První objevitelé tak riskovali obvinění z kacířství. Později pod tíhou důkazů i církev poznala, že boj s vědou je marný a vzala ji na milost. Naopak někteří vědci se s poznáním nevzdali víry. A tak se zvolna víra a věda začaly doplňovat. Každá z nich uchopí realitu jinak a z různých stránek. Co nedokáže jedna, umí druhá. Jedna napájela rozum a druhá duši.
Jenže jak civilizace bohatla a také po hrůzách dvou světových válek a totalitních režimů, lidé postupně ztratili pokoru a také získali pocit, že mohou všechno, co si zamanou. Že nepotřebují žádné mantinely. Přiklonili se k vědě, jejíž výsledky byly zdrojem bohatství. Morálka upadala, protože nic nehrozilo a člověk se stal sám sobě soudcem. Kdekdo hlásal a prosazoval své často bizarní nápady a názory. Někdy ne nepodobné biblické příhodě o Sodomě a Gomoře. Naši civilizaci ovládlo pokrytectví a populizmus. A také sobectví. Já a můj nárok. Řada států s rozdělenou společností přešlapuje na místě. Pravdy se relativizovaly. Lidé jsou jednou nohou ve virtuálním světě. Zaměnili smysl a cíl za cestu. Cesty jsou rozličné a vedou různými směry. Najednou chyběla vize, kterou dříve dodávala víra. Lidé postupně začali zjišťovat, že k spokojenosti nestačí mít stůl plný lahůdek, auto a zahraniční dovolené. Bavit se. Z blahobytu se stávali obézními a měli zdravotní potíže. Podvědomě cítili, že rozum a statky samo štěstí nezaručí. Že je ještě něco, co člověka a svět přesahuje. Dříve ten přesah zabezpečovala víra, ale teď vyměnili Boha za konzum a čistý rozum. A tak jsou často bezradní a hledají. Jistotu, zakotvení. Najdou, nebo jsou odsouzeni k věčnému hledání?
Vyšlo v Neviditelném psu 11.4.2023