O vzdělání

Každý z nás chodil do školy a zná jak to mnohdy „bolelo“, než jsme do hlavy dostali požadované vědomosti. Zejména ty, co nás tolik nebavily. A že jich bylo. Za základy vzdělanosti národa poděkujme Marii Terezii. Kdysi stačilo děti naučit číst a psát, trochu počítat a něco z dějepisu a zeměpisu. Pak už se v životě dokázaly orientovat. Jenomže vývoj s příchodem kapitalizmu začal uhánět mílovými kroky. Dokonce ani komunistická totalita všeobecnou vzdělanost nezlikvidovala. Pokračovala v ní a jen ji doplnila o balast ideologie.
Dnes vývoj směřuje k explozi dat a znalostí. Vědomostí přibývá a jak jejich základy vtěsnat do let školní docházky, která nejsou nafukovací? Co vypustit a co přidat? Vůbec to dnešním pedagogům nezávidím. Jakým mixem znalostí a dovedností připravit na život dnešní generaci? Když ani nevíme, v čem budou za pár dekád žít. Mnozí odsuzují biflování faktů a letopočtů a říkají, naučte děti, jen jak se mají učit a oni si vše potřebné najdou s pomocí strýčka Googla a tety Wikipedie. Jenomže jak chcete prázdnou hlavu naučit se učit? Tu musíte nejprve něčím naplnit, aby to mohla zvažovat, hodnotit a pracovat s tím. Cílem vzdělání totiž nejsou jen samotné výsledné znalosti, ale jak by řekli budhisté i samotná cesta k nim. Naučit mozek třídit a ukládat, pamatovat si a ve vhodnou chvíli si vybavit. Hodnotit. Vybudovat v něm potřebné spoje, trénovat uvažování i paměť. To je podstata vzdělané inteligence.
Už tak to dostalo na frak s technickými pomocníky. Telefonní čísla a výročí si už dnes vesměs nepamatujeme, když je máme v mobilu. Také se vám stalo, že jste na kalkulačce násobili i dvojkou? Mně ano. Mě také ještě v dětství ve škole učili písemně nejen dělit, ale i odmocňovat. Ne že by se mi po tom stýskalo, ale zároveň to zprostředkovalo určitý vhled do problému. Je velký rozdíl v tom učit se o krávě jako přežvýkavci v učebně, anebo přímo v kravínu, a vidět jak ji krmí, přežvykuje a jak poskytuje mléko. Informace, které jsou doprovázeny dalšími podněty a emocemi, si zapamatujeme mnohem důkladněji. Rád se dívám na znalostní soutěže a žasnu, jak mladá generace často plave ve všeobecné vzdělanosti. Ne, že by na tom stál svět, ale přece. Noční můrou pedagogů na středních a vyšších úrovních se stala umělá inteligence. Studenti si poskládávali své referáty, ročníkové a diplomové práce z prací publikovaných na netu a z digitálních encyklopedií. Na to se ještě našel software, který dokáže takové hříšníky odhalovat. Ovšem, když to ti chytřejší trochu pozmění ve formulacích… V poslední době ale působí zděšení portály jako Perplexity AI nebo ChatGPT, které dovedou vytvořit celou práci přímo na studentovo zadání. Dovedou vytvořit i počítačový program třeba na řešení kvadratické či kubické rovnice ve vybraném programovacím jazyku nebo vylepšit ten váš. A co teď s tím? Lepší je prý nechat si vypracovat práci v angličtině, protože zde má inteligence větší datovou základnu, než přímo v češtině. Pak ji přeložit nebo nechat si ji přeložit jinou umělou inteligencí. Budou tedy úspěšnější ti podvodnější a bez skrupulí? Ono se to usadí. Pedagogové budou dávat v hodnocení menší váhu písemnému projevu, a když si se studentem o problému popovídají tak poznají, co v něm je. A pak mozek, který si ve školních škamnech rád ulevoval a usnadňoval, to v reálném životě bude mít těžší a nemusí obstát v konkurenci.
Časem i ta umělá inteligence přestane být postrachem učitelů a najdou způsoby jak ji využít a začlenit do výuky. Doba se nám mění doslova pod rukama. Dnes se klade důraz především na specializaci, protože už dávno není možné vědět všechno. Je na každém z nás, kam se umístíme na široké škále mezi dvěma extrémy: vědět vše o ničem anebo nic o všem.
Vyšlo v Neviditelném psu