Teta Wikipedie definuje paradigma jako obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model. Ve vědecké sféře znamená paradigma zásadní pojetí určité disciplíny, které je považováno za vzorové a je sdíleno většinou vědců a výzkumníků v určité historické etapě. Paradigmata se v průběhu vývoje mění. Jednou z největších změn byl přechod z geocentrismu (Ptolemaios) na heliocentrismus (Koperník), když klasickou mechaniku doplnila ta kvantová a teorie relativity nebo přechod k evoluční teorii přirozeného výběru.
Ale i společnost jako celek podléhá určitým paradigmatům, vůdčím myšlenkám. V devatenáctém století se prosazoval dravý kapitalizmus díky novým objevům a efektivním výrobním metodám ve vznikajících fabrikách. V organizaci společnosti ovšem ještě většinou přetrvával starý feudální systém. Skoro žádný evropský monarcha už neoplýval absolutní mocí a musel se o ni dělit s parlamentem či sněmem, ale stále zůstával respektovaným symbolem státu a měl značný vliv. Církev postupně ztrácí hospodářskou moc a zůstává jí důraz na duchovní stránku, která je ale stále ve společnosti hluboce zakořeněna. Pojem člověk získává na vážnosti, ale míní se tím ovšem jen člověk vzdělaný a movitý. A také člověk – muž. Úloha žen je v domácnosti a rození dětí, kterých bývá ještě požehnaně. Jako první vlaštovky se objevují vzdělané ženy a první spisovatelky. Nemají to ovšem snadné. Přesto Marie Terezie zavádí účinné školství pro všechny a převádí vzdělávání od církve na stát. Zejména ke konci století je to doba překotného vývoje a snoubení se starého s novým. V technologii je to věk páry a začínající elektřiny. Jakoby nestačil tento zmatek, je tu ještě pozdně zrozené a sjednocené Německo, které se snaží dohnat tradiční velmoci. Využívá k tomu moderní průmysl a rychle spěje na vrchol. Konec století tedy vyznívá v pomalu se bořící stabilitě a novotách, které narušují zaběhlou rovnováhu.
To silně poznamená začátek nového, dvacátého století a výbuch visí ve vzduchu. Lavinu strhne jinak lokální nacionalistická zápletka v Sarajevu. Velmoci jsou vtaženy do vleklé světové války. Ničí se hodnoty, životy a nutně utrpí i morálka. Německo je nakonec poraženo a tak exemplárně potrestáno, že to založí zárodek dalšího světového konfliktu. Kapitalizmus přinesl vrstvu dělníků v často nelehké situaci a té se zmocnili socialisté a později s přispěním Německa i bolševici. Otřesou se staré koloniální říše. Svět oběhne španělská chřipka. Dravý kapitalizmus postihla světová hospodářská krize. Svět byl vzhůru nohama a musel se znovu najít. Amerika novým dealem, Evropa se našla ve fašizmu, nacizmu a bolševizmu. V tomto novém uspořádání lavírovala tradiční Anglie a Francie. Když si to začalo pomalu sedat, tak Německo udělalo svojí další osudovou chybu. Válka je totální a tentokrát padají všechny morální zábrany. Válčení dominují vědecké výdobytky jako radar, moderní letadla, rakety a první proudová letadla. Po jejím skončení, kdy jednu totalitu nahradila jiná vítězná totalita, je svět otřesen a nikdy už nebude jako dříve. Jaderné zbraně se paradoxně nakonec stávají pojistkou neklidného světa a garantem míru. Demokracie s totalitou spolu soupeří a občas také vyjednávají. Je to zcela jiná morálka, než ta z minulého století. Nikdo nikomu a ničemu nevěří. Odrazilo se to i na obyčejných lidech. Když se mohly stát takové věci, proč bych já taky nemohl to či ono. Jsme tady a teď a bůh ví, co bude zítra. Dvacáté století a zejména jeho druhá polovina se stala érou žen. Získaly konečně volební právo. V obou světových válkách ženy zachránily průmyslovou i vojenskou výrobu, získaly potřebné vzdělání a už je žádná síla nedokázala vrátit k plotně. Zjistily, že se v mnohém vyrovnají mužům a v něčem je dokonce předčí. Chtěly být také manažerkami, pilotkami a státnicemi a staly se jimi.
Věda dominuje dvacátému století. Elektronika a počítače zcela mění výrobní technologie. A Stalinův omyl s kybernetikou, jako buržoazní pavědou, způsobí nedohnatelný náskok Západu. Tam jsou kořeny toho, že ke konci století USA uzbrojily Sovětský svaz a komunizmus konečně padl. Díky Gorbačovovi se to obešlo bez světové katastrofy. Demokracie triumfovala.
Nové jednadvacáté století začínalo s nádechem optimizmu. Unipolární svět se zdál být předzvěstí klidu a blahobytu. Francis Fukuyama dokonce mluví o konci historie. Nic však nebylo vzdálenější představě klidu. Ti druhořadí, které drželi supervelmoci na uzdě, se otřepali. Utlumené lokální konflikty propukly. Rozpadají se a dělí státy. Nerealistické očekávání lidí pomalu opadává. Západ dosud soustředěný na souboj s totalitou se začíná zmítat ve svých vnitřních, často vyumělkovaných problémech. Je konec racionality, vše se relativizuje, nepochopitelný návrat k esoterismu a konspiračním teoriím. Vědecký pokrok se však explozivně řítí dál a to si vyžádá efektivitu, neustálý růst a globalizaci. Je dekódován lidský genom a biotechnologie přináší nová léčiva, na chvíli se obchoduje nezávisle na ideologických principech. USA plní roli světového četníka a ne zrovna moc šikovně. Evropa se stává druhořadou a nepomáhá ani její sjednocení v EU. Západ vnucuje světu demokracii a „ty pravé“ hodnoty, podobně jako komunisté vyváželi světovou revoluci. Není proto ve světě moc oblíben, ale navzdory tomu do něj míří statisíce ekonomických migrantů. Nezůstává to bez následků. V Evropě vznikají vyloučené lokality, kam chodí s obavami i místní policie. Americká společnost založená na přistěhovalcích je již nedokáže přetavit v „pravé Američany“, kteří ji kdysi bránili na Saipanu či Okinavě a pomalu se rozkládá pod náporem Hispánců. Přelidnění favorizuje kolektivizmus před tradiční euro-americkou individualitou.
Vynořuje se Čína s ohromným lidským potenciálem a pokouší se spojit komunizmus s dravým kapitalizmem a daří se jí to. Není to už čistý komunizmus ani kapitalizmus, ale funguje to. Číňané cestují po světě a vzdělávají se na nejlepších amerických univerzitách, aby se pak vrátili domů. Čínské technologické produkty, obyčejné produkty i speciální suroviny pronikají do světa. Čína létá do kosmu a v Číně se vyrábí skoro všechno. A není to jen Čína, BRICS, Asie začíná dominovat nad tradiční euro-americkou společností, které zasadí poslední ekonomickou ránu idea zeleného náboženství. O to prudší je náraz, když svět zachvátí pandemie covidu. Náhle chybí kde co, výrobní linie jsou zpřetrhány. Globalizace může fungovat jen v harmonickém stabilním světě. Pak je efektivní. Efektivita a rovnováha je náhle pryč a přijde inflace a nekontrolovatelný růst cen. Korunu tomu nasadí Putin, když se rozhodne letitý ukrajinský problém řešit vojensky.
Pryč jsou všechny naděje jednadvacátého století. Společnost se propadá do marasmu a opět jako lék se vynořuje populismus. Potlačuje se svoboda názoru a zavádí cenzura. Chybí sjednocující vize a perspektiva. Jedněmi velebený přechod na obnovitelné zdroje a uhlíkovou neutralitu je druhými proklínán a kritizován jako cesta k ekonomické sebevraždě. Hamletovská otázka, poroučet větru dešti nebo se mu přizpůsobovat, toť o co tu běží. A navíc strašidlo střetu NATO a Ruska. Ne nepodobné počátku minulého století.
Je tu ještě jeden faktor, který promlouvá stále více do našich životů a tím je umělá inteligence. Analyzuje a rozebírá společnost, sleduje nás prostřednictvím kamer a našich otisků v síti. Pamatuje si za nás, předkládá nám informace. Hraje šachy a vyhodnocuje snímky CT a magnetické rezonance lépe, než člověk. Zatím nám slouží. Bude možná tím nejsilnějším, co promluví do paradigmatu 21. století.
A jestli se už na nás nebude moci koukat, tak možná převezme vývoj za nás.
Vyšlo v Neviditelném psu