George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blaire, ikonický britský spisovatel a esejista zemřel v lednu r. 1950 na tuberkulózu ve svých 46 letech. Zažil totalitní režimy v SSSR a hitlerovském Německu a je nejznámější svými kultovními díly Animal farm a především románem 1984, který líčí budoucí společnost. Popisuje v něm svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana a cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem. Nepřipomíná vám to něco?
Také máme dnes na světě tři globální mocnosti, které mezi sebou soupeří, nemají se rády a nic si nedarují. Ministerstvo lásky ještě nemáme, ale to zelné ano a to diktuje našim životům. Jiné ministerstvo a sociální sítě hlídají, co se ještě smí říkat a co už ne a popotahují za to. Klima jediné pravdy a těch správných „našich“ hodnot vede rozumné lidi k autocenzuře, což je vlastně ta nejvyšší meta cenzury. Moderní televizory reagují na náš hlas, snímají ho a možná také někam posílají. Stačí málo a naše telefony jsou odposlouchávány ve vyšším zájmu. Na ulicích měst si nás předávají sledovací kamery.
Jsou mezi námi ještě zločinci a disidenti, ale až věda pokročí ještě o kus dál a bude schopna číst myšlenky, tak se pomocí Pavlovových reflexů a elektrických šoků z náramků pravdy ty nežádoucí myšlenky rychle vymýtí. Zdá se vám to vzdálené? Už dnes neurovědci dokážou ze snímaného mozku se slušnou pravděpodobností poznat, na jaký předmět se subjekt dívá na předloženém obrázku.
Člověk ze stáda kdysi vyšel a je schopen se stádnímu chování až příliš snadno přizpůsobit. Stačí mu uspokojit základní potřeby. A to mají dnešní PR a marketingoví odborníci perfektně rozpracováno. Věda nám slouží a usnadňuje nám život, ale současně nás i umožňuje sledovat a nenápadně řídit.
Orwella by možná uspokojilo, že na zemi není jen jedna orwellovská říše, ale hned několik. Nejen Rusko, Čína, ale i USA a také EU. Každá trochu jinak a svým způsobem. A snaží se i ti malí a méně významní, jako Severní Korea, Kuba, či Irán. Cílem je snadno zvládat své obyvatele, vštípit jim ty správné, pokaždé trochu jiné, hodnoty a myšlenky. Odvážil jsi se říkat své myšlenky, sám se znemožníš, a ostatní tě odmítnou. My přece už víme, co a jak má být. Jako Borgové ve Star Treku. Nebo jako si mnohobuněčný organizmus řídí své jednotlivé buňky. Mají svou přesně vymezenou působnost a funkci a prosperují, když ji plní a jsou trestány a likvidovány, pokud se vymknou.
Je zákonité, že každé společenství dospěje k takovému konci? I v minulosti docházelo k revolucím především v absolutistických režimech. Moc zkrátka korumpuje a je příliš opojná a návyková. A armáda byrokratických úředníků ji pomáhá udržovat a rozvíjet. Původní cíle se zvolna vytrácejí a imperativem se stává udržování moci. A k tomu poslouží nějaká vznešená idea, často umělá. Už jsme jich v historii zažili dost. Tím nechci říct, že vize je škodlivá a nepotřebná. Má ale smysl, jen když je cítěna odspoda a přijmou ji lidé za svou. A ne že jim je implantována a vnucena.
Teď jsme bohužel v té fázi orwellovského utužování. Nemoci, klima a válka nejen slov. Nejvíce se to projevuje na válečné propagandě. Ta naše ve jménu našich západních hodnot, ta ruská ve jménu vlastenectví a boje za zachování tradiční maskulinní společnosti a Čína – pragmaticky, co je dobré pro Čínu, musí být dobré pro svět. Emoce bublají, zprávy se stávají ploššími a černobílejšími. Jak říkal Clausewitz, válečný konflikt je pokračováním politiky jinými prostředky. Je třeba konflikt zklidnit a vrátit ho do politiky. Obloha šťastné budoucnosti se nám zatáhla. To je ta chvíle, která nám může dále ukrojit z našich svobod. Také si už dáváte pozor, komu a co říkáte? Zkuste zůstat samostatnou buňkou a ne buňkou zažívacího nebo dokonce vylučovacího traktu.
Vyšlo v Neviditelném psu