V současné době naše země zvažuje budoucnost našeho nadzvukového letectva. Lákají drahé prestižní nejmodernější stihačky F-35 s tím, že vydrží několik dekád. V mírových dobách to vypadá krásně i při hlídacích misích na Baltu či Islandu. Ukrajina však ukazuje, že v reálné válce není aktivita letectva příliš velká. Moderní protivzdušné prostředky způsobují, že každý vzlet pilota se silně podobá ruské ruletě. A k přímé podpoře tanků by používání F-35 bylo bláznovstvím. Možná se na stíhače díváme stále nostalgií druhé světové války, kdy museli bravurně manévrovat, aby se dostali za ocas protivníka a sestřelit ho. Dnes vypadá letecký souboj úplně jinak a soupeři se ani vizuálně nevidí. Na vzdálenost padesát či sto kilometrů se zjistí radary, odpálí řízené střely a letí domů nebo jinam. Nad uměním pilotů vítězí parametry techniky. Ne nadarmo se říká, že F-35 jsou poslední člověkem pilotovanou generací stíhacích a bojových letounů. Vzniká proto otázka, jestli těch pár dekád nepřeklenout s mnohem lacinějšími modernizovanými Gripeny a nepočkat si až na plně robotické stroje řízené nebo monitorované člověkem ze země?
Každá generace válek vždy překvapí a přinese nové strategie. V první světové poziční válce dominovalo dělostřelectvo a kulomety. Letectvo se teprve rodilo a také tanky byly v plenkách. Druhá světová válka naopak překvapila bleskovými údery tankových svazů úzce podporovaných letectvem. Uplatnilo se i bombardovací letectvo na obou stranách. To zatáhlo do války i průmysl a civilní obyvatelstvo. Byla spíše dynamická, ale stejně postupně přešla ve válku ekonomik.
Enormní pokrok elektroniky a obranných zbraní by změnil charakter budoucí války. Shromáždit silné tankové a obrněné svazy k mohutnému úderu, jako to ještě naposledy bylo možné při Válce v zálivu, by dnes bylo šíleným hazardem. Průzkumné prostředky a satelity by je zjistily a následoval by raketový a dělostřelecký útok na shromaždiště. Dnešní boje jsou proto spíše akce menších rozložených kompaktních jednotek, hledajících slabiny v linii protivníka. Nesmírně vzrostla role raketometů a přesného dalekonosného dělostřelectva, tak, jak se například konflikt na Ukrajině stává pozičním. Prostě přesné „chytré“ zbraně. Nezastupitelnou roli zde hrají zpravodajské prostředky. Od sítě mobilních telefonů, přes přehledové radarové letouny až po satelity. Tím se po čase konflikt stává více konfliktem ekonomik, než armád. Po letech klidu a blahobytu zjišťují obě strany, že jim dochází zbraně i střelivo. Stále tu visí Damoklův meč hrozby jaderných zbraní, a proto nelze protivníka zahnat do kouta k fatální porážce, jakou bylo dobytí Berlína. Války tedy musí končit jistým kompromisem. Opět to odnese civilní obyvatelstvo, protože rozumnou alternativou v déle trvajícím konfliktu je zničit protivníkovi energetickou a dopravní infrastrukturu a samozřejmě i průmysl. Tady mají smůlu malé, hustě zalidněné země jako my a výhodu ty rozlehlé. Zdá se, že lacinější obranné zbraně díky přesnosti získávají pomalu navrch nad drahými sofistikovanými útočnými zbraněmi. Kde jsou ty doby, kdy si to šiky rytířů vyřídily někde za vesnicí a bylo vymalováno?
Z občanského hlediska by bylo nejlepší vyzbrojit naši armádu především protileteckými a protiraketovými zbraněmi k ochraně obyvatel i průmyslu. Ovšem jako odpovědný člen NATO musíme také přispět i k útočné kapacitě formou obrněných brigád či protichemické obrany, kde jsme dobří. Pro obranné prostředky jsou však hrozbou hypersonické zbraně. Když se na vás řítí raketa pětinásobkem rychlosti zvuku, tak obtížně dokážete vypočítat potřebnou trajektorii, dohonit ji a zničit.
Proto doufejme, že politici a generálové zase najdou společnou řeč a konfliktům budou předcházet dohodu. Nebudou se snažit zatlačit někoho do kouta a budou se snažit spíš obchodovat, než válčit. Ekonomika je dnes už globální a nikdo není soběstačný. Protože stále platí, že kdo obchoduje, nezlobí.