Když v šeru dávnověku potkal jedinec kmenového příslušníka znepřáteleného kmene měl jasnou povinnost – zabít ho. To mu ukládal pradávný zákon krevní msty. Za křivdu ještě větší křivdu a za smrt ještě krutější smrt! Zdálo by se, že tyto temné stránky své historie má již lidstvo za sebou, ale máme je asi zakódovány až příliš hluboko. Stačí se podívat do poslanecké sněmovny či médií, kde se potkávají političtí protivníci. Aplikovaná pravidla politické kultury totiž až příliš nápadně připomínají onen zákon krevní msty. Otřel se o mě slovíčkem politický oponent, tak je mojí povinností ho razantně zostudit alespoň ve dvou médiích. Co na tom, že jsem musel fakta trochu přizpůsobit. Zastává se ho jeho přítel? Tak to schytá taky. Hlavně neponechat žádný výpad bez odezvy a mít vždy poslední slovo je otázkou politického přežití. O nějaké myšlenky a názory tady přece vůbec nejde. Vždyť kde by to skončilo, kdyby i protivník mohl mít pravdu a navrhnout něco rozumného? Zkrátka s nepřítelem se žije snadněji. To potom člověk nemusí mít vlastní názory a nápady a obhajovat je v konstruktivní diskusi a často se ani nepřijde na to, že toho není schopen. 11.2.1999