Většina náboženství v sobě v nějaké podobě obsahuje koncept soudného dne. Poslední soud je v křesťanství soud nad lidmi, když nastane velký a slavný den Hospodinův. Pak by měl být každý člověk zvlášť souzen podle svého jednání na světě a jedni obdrží věčný život a druzí smrt v ohni. Poslední soud je známý také v dalších náboženstvích. Velký význam mu připisuje islám. V Koránu jsou muslimové nazýváni mj. „těmi, kteří věří v poslední soud“. V křesťanství a vůbec v abrahámovských náboženstvích jsou s posledním soudem spojeny apokalyptické představy. Poslední soud má být vyvrcholením dějin. Tolik Wikipedie. Konkrétněji přibližuje soudný den zjevení svatého Jana. Předchází mu Armagedon. Pojem soudného dne měli i staří Mayové, vyplýval z konce jejich kalendáře v r. 2012. Nakonec se ho ani mayská civilizace nedožila a ukázalo se, že šlo o pouhé vynulování periodického počitadla času. V judaismu se názory kolem posledního soudného dne pro celé lidstvo liší. Někteří rabíni si myslí, že bude následovat takový den vzkříšení mrtvých. Jiní si myslí, že k tomuto dochází, když člověk zemře. Další si myslí, že poslední soud se vztahuje pouze na pohany a ne na židovský národ. Zná ho i zoroastrizmus.
Úvahám o soudném dnu se nevyhne ani vědecký ateistický svět. Vesmír je s výjimkou Země poměrně nehostinné místo a dinosauři nám jsou varováním. Ne nadarmo hlídáme dráhy největších asteroidů. Číhají na nás mnohá další nebezpečenství a za miliardy let Zemi připraví soudný den samo Slunce.
Je to logické, protože pokud má něco nějaký počátek lze očekávat i jeho konec. Soudný den má i charakter hodnotící a trestající hříchy. Vyplývá to z charakteru náboženského nebo ideologického dogmatu, který nařizuje způsob myšlení a konání. Lidského ducha však není možné svázat žádným dogmatem a proto bude vždy konat i v rozporu s tímto dogmatem, bude se proti němu bouřit i za cenu hrozby.
Soudný den představuje nějakou formu pohromy, zaslané vyšší mocí, z moci boha, přírody či vesmíru. Až ve dvacátém století k tomu přibyla možnost, že soudný den vyvolají sami lidé. Viz odpálení car-bomby s mocností 58 Mt TNT na Sibiři v r říjnu r. 1961 a koncept lodi soudného dne Nikity Chruščova s ohromnou jadernou náloží odpálenou v případě porážky. Ke konci století se podařilo nebezpečí zničujícího jaderného konfliktu omezit. Bulletin atomových vědců (BAS) pravidelně hodnotí a uveřejňuje, jak daleko jsme od soudného dne (doomsday) způsobeného člověkem. V. r 2015 to bylo „za tři minuty dvanáct“. Za tři minuty dvanáct podle nich bylo lidstvo naposledy v roce 1984, kdy vrcholila jedna z konfrontačních fází studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Nejblíže katastrově lidstvo bylo v roce 1953, kdy bylo za dvě minuty dvanáct. Ve zmíněném roce oznámily USA i Rusko, že vyvinuly vodíkovou bombu, zemřel Stalin, jehož vystřídal Georgij Malenkov a pak hned Nikita Chruščov, několik měsíců pokračovala krvavá válka v Koreji, jež skončila pouze příměřím, a dál zuřila válka v Indočíně. Ještě v roce 1991 ukazovaly symbolické hodiny solidních sedmnáct minut do dvanácté, od té doby se „čas“ posouval jen dopředu. Pouze v roce 2010 se ho vědci rozhodli o minutu vrátit na 11:54. A jaké je hodnocení situace americkými vědci dnes v době energetické krize a války na Ukrajině? Dost děsivé, jsme jen 100 vteřin do půlnoci. I když takováto hodnocení v sobě nesou nepochybně spektakulární charakter, je to důvod k zamyšlení. Nejdeme dobrým směrem. Víme to, a přesto si nedovedeme pomoci. Může za to egoistická povaha našich sociopatických vůdců?
Ať už soudný den jednou nastane či ne, my máme každý jistotu svého vlastního soudného dne. Také lidský život má svůj začátek a konec. Obáváme se ho, snažíme se na něj nemyslet, ale on je paradoxně tou jedinou opravdovou jistotou. Vše ostatní je jen „možná“. Může mít různý charakter od vteřinového konce až po mnohaměsíční utrpení. Nejraději bychom ho zaspali. Je náhodný nebo se na jeho obrazu podepisujeme svým životem? Ta nejistota je i jedinou spravedlností, která nečiní rozdílu mezi chudákem a miliardářem.