Na kávu do Poděbrad

Tuhle mě žena překvapila nápadem, že si zajedeme do Poděbrad na kávu. Moje žena má spousty nápadů, které mě zpravidla nejprve trochu vyděsí, abych po chvíli přemýšlení shledal, že to není zas tak marné. A proč do Poděbrad? To je naše kultovní místo, kde jsme byli už dvakrát v lázních. A moc se nám tam líbilo. Navíc oba máme v oblibě vracet se na stará známá místa a hlouběji si je vychutnávat. Poprvé jsme tam byli autem, ale kvůli problémům s parkováním jsme po druhé zvolili vlak. Tak tomu bylo i tentokrát. Ostatně doveze nás tam za necelou hodinku, lístky se dají koupit přes net a v průběhu cesty nemusím kroutit volantem a mohu se kochat ubíhající krajinou Polabí.
Z nádraží vyjdete přímo do rozsáhlého lázeňského parku. Mlatové cesty, sofistikovaná květinová výzdoba a o krátce střižený trávník se stará několik robotických travních sekaček, které zdánlivě zmateně pobíhají po louce. Nikdo zde nespěchá, protože tady potkáváte především lázeňské hosty. Napovídají tomu i letní toalety žen, které si pečlivě připravily pro tuto příležitost. K pohodě parku přispívají i vodotrysky. Ten největší je u kolonády s rotundou, kde můžete načerpat minerální vodu. Je programovaný a jeho třpytivé kapky prosvícené sluncem vytvářejí ladné tvary. Jejich vlhkost přispívá k tepelné pohodě horkého letního dne.
Nejstarší část parku vznikla v místech bývalého panského sadu podle projektu arch. Františka Jandy. Postupně se přidávaly další části a park se rozšiřoval. Prosklená kolonáda profesora Libenského byla postavena v roce 1938. Kolonáda byla zbudována nad pramenem minerální vody (dříve pramen Boček z Kunštátu). Jen v parku s rodokmenem se můžete cítit tak dobře, protože pouze rozložité koruny letitých stromů vytvářejí ten poklidný stín a pohled na jejich vrásčité kmeny nutí k rozjímání. A že tu těch stromů opravdu je. Různé tvary listů a rozložité koruny, které podobně jako lidské postavy vytváří osobitost parku. Ten je plný vody a vstoupíte-li do něj od Alberta, narazíte na bazén, ze kterého vycházejí dva umělé potoky uzavřené v obdélníkových travertinových korytech, kterými se v parných dnech brouzdají nejen bosé děti, ale i odvážnější mladé dívky a ženy.
Při vstupu na kolonádu od Jiřího z Poděbrad uvidíte sochu T.G. Masaryka od sochaře Otto Gutfreunda a Tatíček shovívavě sleduje davy, které kolem něho proudí. Každý zná Poděbradku a vskutku minerální vodu si můžete načerpat na mnoha místech parku, v lázeňském domě Libenský a i u zámku. Pokaždé chutná trochu jinak a ta nejchutnější je podle mě hned na začátku parku u nádraží (Trnkův pramen). Na okraji parku lidé kupují lázeňské oplatky, a že tady mají opravdu rozmanité s nejrůznějšími příchutěmi. Nás zaujaly ty s chilli a pak ty ohřívané.
Konečně sedíme na vyvýšené terase lázeňského domu Libenský a stáváme se lázeňskými povaleči. Čas zde ubíhá nějak pomaleji a ani číšník s kávou zrovna nespěchá. My líně pozorujeme známé velké květinové hodiny, které budí zaslouženou pozornost kolemjdoucích a u kterých málokdo odolá pokušení pořídit selfíčko nebo aspoň foto. Každý den na nich mění i datum z netřesků. Za keřem za nimi je skryt trpasličí permoník, který každou čtvrthodinu a pak i hodiny ohlašuje úderem kladívka do zvonu k obveselení přihlížejících dětí, ale i zvědavějších dospělých.
Když se dostanete až na náměstí, tak na vás dýchne historie. Jednak vlídnou siluetou poděbradského zámku a pak jezdeckou sochou našeho jediného voleného českého krále Jiřího z Poděbrad, který přísně shlíží ze svého koně a piedestalu. Všude plno útulných kavárniček a restaurací a k lázeňské atmosféře přispívají i prvorepublikové fasády měšťanských domů. Rozhodně nesmíte minout uprostřed náměstí vyhlášenou výrobnu zmrzliny, kde najdete opravdu zajímavé a hlavně chutné příchutě. V informačním středisku můžete pořídit i Poděbradskou samičku. Ženy se nemusí mračit, protože jde o likér z 42 bylin, který pochází z r. 1885. Její recepturu si přivezl kníže Filip Arnošt Hohenlohe z rodného Bavorska. A proč samička? Na zámku se likéru říkalo Weibchen, což si český personál volně přeložil jako Samička.
Musíte se také projít kolem Labe, kde kotví výletní loď, která vás odveze na projížďku až k Nymburku nebo k soutoku Labe s Cidlinou. Tam vás ostatně odveze i lesem půvabný výletní autobusový vláček.
Jedna káva na celodenní výlet by byla málo a tak stromořadím podél řeky směřujeme k lázeňskému domu Zámeček. Na jeho konci je skryt jeden z pokladů Poděbrad. Kavárna Modrý salonek. Útulná kavárnička s historickou výzdobou v modré. Jen velký lustr je křišťálový. Usedáme k „svému“ stolu a objednáváme kávu. Až na jedny další hosty jsme tu sami a tak si v klidu užíváme bohatou, ale vkusnou výzdobu, ze které na vás dýchnou staré dobré časy. Káva už je dopita i zapita douškem vody, ale nám se nechce vstávat.
Tak ještě posedět chvilku na lavičce v parku, pozorovat mladé dívky posedávající na trávě, procházející pejskaře a dvojice lázeňských hostů. Převládají ženy, protože jsou podnikavější a umí si užívat život, aspoň k stáru, když už děti vyletí z hnízda. Pak už jen monotónní zvuk vlakových kol, přerušovaný občas zvukem výstražné píšťaly. Odnáší nás zas do všedních dnů. Zůstává v nás však takový slavnostní pocit, který pár dnů vydrží. Doporučuji. Zkuste to také.
Vyšlo v Neviditelném Psu