Náš ambivalentní vztah ke zvířatům

Jsou zvířata, ze kterých jsme celí pryč. Třeba taková chundelatá štěňátka nebo roztomilá koťátka. Milujeme i exotická zvířata, za kterými chodíme do zoologických zahrad nebo dokonce jezdíme do Afriky i jinam. Někteří je i střílejí, ale těch je jen pár a sklízejí za to opovržení většiny. Řada zvířat se stala i domácími mazlíčky a nejsou to jen psi a kočky. V domácnostech dnes najdete i králíčky, křečky a řadu hlodavců, ptactvo, ale také želvy, hady ba i prasátka. Přízni se meze nekladou.
Pozitivní vztah máme i k většině zástupců hmyzí říše a obdivujeme pestrobarevné motýly či mihotání blanitých křídel pestrobarevných vážek nad tůněmi. Ostatně na sbírku motýlů nalákal nejeden z nás i svoji drahou polovičku. Když po cestě leze brouk, uhneme i za cenu zrušení kroku, abychom ho nezašlápli. Když je housenka pestrobarevná, líbí se i ta. Naši přízeň se nepodařilo získat snad jen komárům, ovádům a muchničkám, kteří také pro nás nemají pochopení. K vosám, sršňům ba i včelám zaujímáme opatrný vztah. Vřelý vztah máme i k žížalám, které kypří půdu našich zahrad a dovedou nalákat ryby. V zimě krmíme ptactvo.
Jeden by se až zatetelil pýchou, že nejinteligentnější tvor planety má tak pěkný vztah k ostatní nižší fauně a chová se k ní ohleduplně a laskavě. Však tento trend pronikl i do umění, viz píseň „Nech brouka žít“. Úsměv však vzápětí zmizí, když si uvědomíme, že jsme všežravci. Maso nám chutná a potřebujeme je. Vděčíme mu za své svalstvo a také mnozí za inteligenci. Bez bílkovin to nejde a fazole na to nestačí. A tak některé druhy mají smůlu, snad kdyby neměli tak chutné maso. Chováme je a pipláme jen proto, abychom je později bez skrupulí snědli. Nebo aby nám snášela vejce do doby, než i je oškubáme. Protože slabší povahy by s tím přece jen mohly mít problém, tak vznikl celý masný průmysl a běžný člověk se s masem setkává jen v úhledných obalech supermarketů a mnohé, zejména městské děti, si myslí, že maso se vyrábí někde v továrně. No možná je to tak lepší.
Ona to v přírodě vůbec není idyla. Jeden požírá druhého, aby byl vzápětí uloven někým třetím. Jíst se musí. Ti větší se vyvyšují nad ty menší. Říká se tomu biosféra a také potravní řetězec. Když by se řetězec narušil, vše by se sesypalo. My jsme měli to štěstí, že jsme se z poťouchlé bázlivé opice vyšvihli až na vrcholového predátora a to nás i trochu zavazuje. Všeho do času. Dinosauři si možná také kdysi libovali na vrcholu. Snažit se chovat se rozumně, i když se nám to moc nedaří. Ale nejsme úplně za vodou. Požírají nás ti malí, pro nás neviditelní. Covid je toho příkladem. Je jich víc a dovedou nás potrápit. Každý z nás má prý v sobě těch různých breberek až pár kilogramů.
Tak až se zase zakousnete do šťavnatého steaku, uvědomte si, že kdysi běhal a aspoň mu v duchu poděkujte. Zaslouží si to. V přírodě byste tím steakem mohli být i vy.
Vyšlo v Neviditelném Psu 23.7.2022