O pochybách

Mnozí je jistě znáte. To si tak spokojeně sedíte a je vám dobře. Najednou vás něco napadne a přemítáte o tom. A už vás pochyba má. Zprvu hlodá jemně, opatrně, jako červotoč v babiččině prádelníku. Snažíte se ji odehnat, zapudit, přebýt jinou myšlenkou. Ale ona už potvůrka má chodbičku a ráda se vrací. Ulpívá, přilepí se. Mohutní a pak nestydatě hlodá jako kůrovec v lese. Tak na ni pustíte rozumové důvody, ale ty se od ní odrážejí. Protože rozum je rozum, ale pochyba je emocionální záležitost. Pochyby jsou často iracionální, zejména ty nevyvratitelné, zrozené jen ve vaší hlavě. Jiné pochyby jsou zapuditelné, kdy se stačí někoho zeptat a přesvědčit se. K nejhorším patří pochyby o sobě. Měl jsem vůbec na tu školu jít? Oženit se s ní? Vzít to místo vedoucího? Obavy pramení i z přílišné snahy po perfekcionizmu. Podaří se mi to? A co budou říkat ostatní?
Pochyby dovedou pěkně potrápit a otrávit. Ale je sorta lidí, která kupodivu pochybami netrpí. Nemohou mít pochyby, protože je prostě nic nenapadá. Před pochybou prostě musí být nápad, přemýšlení. Mají lehčí život.
Kdybychom nepochybovali, možná bychom dělali jednu chybu za druhou. Ne každý se ovšem dovede se svými pochybami poprat. Někdo se je snaží zahnat alkoholem, jiný svým sebevědomím. Někdy pomůže i sprcha a nemusí být hned ledová anebo procházka v přírodě. Sestrami pochyby jsou i obava a úzkost. U labilnějších jedinců mohou vést i ke zhoršení zdravotního stavu. Protože mohou přejít v nejistotu a i strach. Člověka ohlodají. Pak už to nejsou pochyby, ale spíš noční můry. A s těmi si člověk sám už neporadí. Dříve se lidé z pochybností zpovídali knězi, dnes psychiatrovi.
Jaký je vlastně původ slova pochyba? Naznačuje, že vzniká po chybě? Že když uděláme chybu, kdesi vzadu nám zazvoní zvonek, který nám ji připomene. Vyzve nás, abychom o ní přemýšleli, případně se ji pokusili napravit. Nebo snad má původ v slovesu pochybovat, a to je přece lidské? To by platilo zejména na ty pochyby před, kdy se teprve rozhodujeme udělat, ať už chybu nebo něco rozumného. Těšíte se na něco nového, už si představujete ty příjemné chvíle a najednou se odněkud zezadu vynoří a co když? A už to jede. Wikipedie říká, že Pochybnost je výraz nejistoty nebo nedůvěry ohledně nějakého stavu věcí. Může být teoretická, týká-li se vědění a poznání, ale také praktická, pokud se týká nějakého jednání či hodnocení. Je umožněna lidskou schopností reflexe a odstupu vůči vlastnímu mínění, schopností váhat a rozvažovat mezi dvěma a více alternativami. Pouze člověk může pochybovat sám o sobě. V křesťanské minulosti byly pochyby často spojovány s nedostatkem víry a tedy chápány jako slabost. Antičtí myslitelé je chápali jako nedílnou součást poznání a stejně tak se bez nich neobejde moderní věda. Že to tak vyšlo vám? No a co? Musí to také vyjít mnoha ostatním vědcům, než vám uvěříme. Pochybnosti nás také chrání před šiřiteli absolutních, definitivních pravd, kterých je stále dost.
Pochyba má svůj protipól a ten se jmenuje jistota. Tato její cnostná krásná sestra je ovšem nepozemská a my po ní jen marně vzhlížíme k výšinám. Tolik bychom ji chtěli mít zde mezi námi, ale její druhé jméno je chiméra.
Také vás občas trápí pochyby? Nic si z toho nedělejte, protože k tomu descartovskému myslím, tedy jsem platí i pochybuji a jsem tedy normální.
Vyšlo v Neviditelném psu