Před lety se sovětští chovatelé stříbrných lišek snažili lišky trochu domestikovat. Po pět generací z vrhů vybírali ty mírnější, co se lidí méně báli. Pak to však vzdali. Liška je prostě šelmou a s tím nic nenaděláte. Podobně člověk je prodloužením lidoopů a takoví paviáni jsou pěkně divocí. Nechtějte se chytit do křížku ani se šimpanzi.
Vědci říkají, že od doby kamenné jsme se moc nezměnili. Jen hromadíme zkušenosti a vědomosti. Víme toho hodně, ale chováme se stále stejně. Pyšně jsme se nazvali Homo sapiens – člověk moudrý. Ale měli bychom se nazývat spíše Homo emotikus. Protože prim v nás hrají stále emoce a rozum se prosadí jen v menšině klidných chvílí. Hádáme se, milujeme, závidíme si, jsme netrpěliví, umíme nenávidět a vedeme po většinu historie války. Jako zvíře nejisté samo se sebou a obávající se o svoji existenci.
Jak to, že jsme se za dlouhou dobu v různých společenských formacích příliš nezměnili? Naše chování je primárně dáno našimi geny. Výchova může trochu ovlivnit jednotlivce, ale tato zkušenost se už nepromítne do jeho genů, které předá potomkům. Různí filozofové, jako More, Bacon, Oven snili o utopických společnostech, kde se uplatní jen ty dobré lidské stránky. Žádnou se však nepodařilo uskutečnit. Ani volnost, rovnost, bratrství, ani komunistické ideály všem podle jejich potřeb. Vždy to ztroskotalo na lidech. Na jejich přirozenosti. Kupodivu mnohem více se dařilo zvrhlým totalitním uspořádáním, nemajícím se svobodou nic společného. Že by i to o nás něco vypovídalo?
Zakládáme si na demokracii a diverzitě názorů. Ale zejména v poslední době se vždy najdou témata, která společnost polarizují na řádově podobné poloviny, které se navíc nesnaží navzájem přesvědčit, či najít kompromis, ale nenávidí se. Typickým jevem většiny internetových diskusí je, že se nepolemizuje s názory, ale útočí na protivníka a nálepkuje se. Internet jen otevřel stavidla přirozenosti. Připomíná to a nahrazuje to kmenové potyčky mezi tlupami.
Možná se této emocionální genové zátěže zbavíme až ve formě umělé inteligence, tím, že ji na ni nepřeneseme. Ovšem čistá inteligence bez emocí může také pěkně překvapit.
Uvědomme si, jak se rozhodujeme. Většinou na základě pocitů, méně úvah. Pokud jsou varianty zcela rozdílné, vidíme hned, co zvolit a vlastně nejde ani o žádné rozhodování. Ovšem, pokud máme porovnávat skoro rovnocenné nebo jablka a hrušky, jsme v koncích. Marně zkoušíme použít rozum a nějakou dobu se trápíme. Když už je tlak rozhodnout se, rozhodujeme emocionálně na základě momentálně převládajícího pocitu. Emoce jsou šikovnými rádci, ale ne vždy těmi rozumnými. Často nás opanují a my pak nejsme zcela pány svého chování.
Funkční společnost mnoha milionů jedinců vyžaduje určitou vstřícnost a toleranci. Pokud ji však tvoří emocemi zmítaní jedinci, je pak i taková společnost chaotická a nevypočitatelná, či neurotická. Mezi lidské ideály patří od nepaměti rovnost a svoboda. Ovšem často se tyto dvě hodnoty sváří ve smyslu, čím více máte jednoho, tím méně můžete mít druhého. Rovnost akcentují více levicové směry a svobodu jednotlivce zase pravicové. Dnes se tyto rozdíly stále více stírají, a proto vznikají zmatky. Svoboda je chápána jako možnost volby, ovšem ani ta nemůže být bezbřehá. Je ohraničena styčnými body se svobodou ostatních lidí a povinnostmi, které vyplývají z organizovaného celku. Na to řada lidí ráda zapomíná. O rovnosti se hodně mluví, ale ta jediná realizovatelná je rovnost lidí před zákonem. Ve všech ostatních ohledech jsme si různí.
I mně se chce věřit, že většina lidí by ráda byla dobrými a vstřícnými, ale vždy se najde část jedinců, kteří to zkazí. Ambiciózních, patologických či sociopatů. A to je možná zákonité a nevyhnutelné. Je kooperující stádo a jedinci, kteří ho chtějí vést. Tak to bylo vždy v průběhu evoluce. A proto lidský rod nemůže překročit svůj genom.
Vyšlo v Neviditelném psu