Antikoncepce, vítězství vědy nebo etnická prohra?

Události v jugoslávském Kosovu nám připomněly dávné dilema toho, co má větší váhu, zda cítění národního sebeurčení nebo příslušnost k danému státnímu útvaru. Pro nás Čechy má obzvlášť pikantní příchuť. Byli jsme to my, kdo počátkem tohoto století zasadil ve jménu národního sebeurčení poslední ránu skomírajícímu Rakousku-Uhersku. Ironií osudu se pak stalo nové Československo o dvě desetiletí později samo obětí požadavku na sebeurčení sudetských Němců a o půl století později i Slováků. Přišla koloniální osvobozovací hnutí. Zdá se tedy, že přinejmenším v tomto století má národnostní hledisko navrch. Ostatně jen totalitní komunismus si dovedl uhlídat stát proti národnostní erozi, nepočítáme li pevný postoj Španělska proti Baskům a Británie k severoirským katolíkům. Důraz na nacionální stránku je poněkud paradoxní v době celoevropského integračního procesu. Čemu tedy dát přednost, hlasu krve, jak by řekli Germáni nebo občanské prosperitě v dostatečně velkém státním útvaru? Historie naznačuje, že univerzální odpověď neexistuje a jednotlivé etnické skupiny se rozhodovaly podle své míry temperamentu a pragmatičnosti. Ale destabilizovat hranice států na základě chtění nejrůznějších národnostních menšin, převládajících na různých územích by se mohlo vymstít. Navíc v tomto procesu není vítězů a ekonomicky se to projeví negativně vůči oběma rozdrobeným částem. Získají na tom hospodářsky silné stabilní státy, které dostanou další odbytiště, nejprve zbraní a pak i toho ostatního. Kosovští Albánci tedy paradoxně ukázali, že nejsilnějšími zbraněmi nejsou ty střelné, ale lidské reprodukční orgány a vysoká porodnost. Z původní menšiny v Kosovu dokázali během tohoto století získat převahu devadesáti procent. A to je z dlouhodobého hlediska rozhodující. Co bude Jugoslávcům platné, když protentokrát ještě Kosovo uhájí? A tento faktor konec konců působí i na našem území v podobě našich romských spoluobčanů. Není mocnějšího faktoru, než pomalý vývojový trend, který s vytrvalostí kapající vody působí v průběhu staletí. A rozdíl v porodnosti takovým faktorem je a v daleké budoucnu ještě zamíchá etnickým složením Evropy. Byl tady i v minulosti, ale teď je kombinován s velkou mobilitou obyvatelstva, kdy přistěhovalecké etnikum si i v podmínkách lepší životní úrovně a zdravotní péče zachová svoji původní porodnost. Naši potomci se tedy mohou dočkat Německa s tureckou většinou, arabské Francie a pochopitelně i trochu snědších Čechů. A přitom na počátku je jen takový nenápadný rozdíl v počtu dětí.
A tak, pokud nás nezachrání křesťané, kteří z důvodů svého přesvědčení jen minimálně redukují počet svých potomků, je možné, že jednou v budoucnu evropský historik arabského nebo afrického původu ve své učebnici uvede: ”Původní evropské národy se samy staly obětí své pohodlnosti. Honily se jen za hmotnými statky, přejídaly se, až se zapomněly množit”. 30.10.1998 (otištěno v Deníku Mělnicka dne 10.2.99)