Pokrok a setrvačnost

Dějinami lidské civilizace se prolínají dvě hlavní síly. Vpřed směřující síla pokroku a brzdící síla setrvačnosti - konzervatizmus. Obě mají svůj předobraz ve fyzice. Setrvačnost ve fyzice je úměrná množství hmoty, která se má rozpohybovat a ve společnosti množství konzervativních lidí spokojených se současným stavem. A těch je většina, protože vizionáři jsou vzácní. Už v r. 1935 německý fyzik Max Planck poznamenal, že nové ideje se nešíří tak, že by je lidé přijali za své, ale že zastánci starých idejí postupně vymřou. Čili i smrt je paradoxně šiřitelkou pokroku. Neplatí to jen ve vědě, ale i v každodenním životě. Do prvních vlaků se lidé zpočátku báli nasednout, s tím, že je ta rychlost může zabít a před prvními automobily musel klusat muž s praporkem. Kameny přece nemohou padat z nebe a nic těžšího, než vzduch nepoletí. Než lidé přijali výhodné bezhotovostní placení kartami, vyžádalo si to jistý čas.
Ale setrvačnost má svůj smysl a je pro nás důležitá. Stabilizuje společnost a brání tomu, aby se rozkolísala příliš novotami, které mohou být i škodlivé. Historie nás naučila, že opatrnost je matka moudrosti. Nemůžeme vždy nahlédnout, co vše nové věci přinesou.
Platí to i ve vojenství. Až do konce 19. století se vždy někde soustředily velké armády, vybojovala bitva a bylo rozhodnuto. První světová válka to změnila, jednak cílenou obranou a zbraňovým pokrokem ve formě dělostřelectva a kulometů. Přesto se bezhlavě útočilo a stálo to statisíce obětí. Druhá světová válka ve snaze se tomu vyhnout vymyslela blitzkrieg – bleskovou válku. Zpočátku fungovala, ale musí se vyhrát rychle, jinak se změní v statické soupeření válečných ekonomik. Atomové zbraně radikálně změnily způsob soupeření. Nikdo nechce vyvolat globální konflikt a navíc satelity a technika už neumožňují beztrestně shromažďovat velká seskupení vojsk. Proto nastupují hybridní války neválky, kybernetické útoky se stávají velmi efektivními. Ukrajinské odtrženecké republiky a obsazení Krymu jsou toho dokladem. Bude se tím zřejmě řídit i Čína a obsadí ostrovy v jihočínském moři a postupně i Taiwan? Američané budou harašit a nasadí sankce, ale postupný jednotlivý krok nebude dostatečným důvodem k zahájení globální války. Výtržníci jsou vždy o krok napřed. To věděl i Hitler. Pátá kolona se vždy hodí a na mnoha místech na západě jsou čínské čtvrti.
Pokrok bývá často překvapivý a neočekávaný. Málokdo před půl stoletím očekával chytré mobilní telefony, GPS navigace, magnetickou rezonanci, či digitální rozhlas a televizi, ale lidé naopak mysleli, že už dnes budeme létat na Mars, získávat levnou energii z jaderné fúze a rakovina přestane být hrozbou. Vymýtili jsme pravé neštovice, ale s covidem si náhle nevíme rady.
Setrvačnost není spojena jen s nevzdělanými prostými lidmi, jde napříč vzděláním a současná EU je toho důkazem. Nedůvěřuje genetickému inženýrství a geneticky modifikovaným potravinám a logicky zaostává v tomto oboru. Obdobně pochopitelná snaha o ochranu osobních dat je brzdou rozvoje digitalizace společnosti. Naopak snaha o uhlíkovou neutralitu a odpustky za oxid uhličitý připomíná komunistické „poručíme větru dešti“ a zničení Aralského jezera. Bude to stát hodně a kdoví, co to přinese?
Nejsme příliš dobří v dopředné analýze nových jevů a postupů. Jen je odhadujeme a často nás překvapí. Souvisí to se složitostí a neurčitostí budoucnosti a omezeném rozsahu našich modelů. Nezbývá nám, než je pak zpětně hodnotit a hledat příčinné souvislosti. A někdy také viníky. Nejsme tedy plnými strůjci našeho konání ale spíše jeho historiky a vykladači.
Přes všechny peripetie jsme už dlouho svědci neustálého pokroku lidské civilizace. Souvisí i s jejím množením, novými požadavky a ekonomickým imperativem neustálého růstu. Protože, kdo chvíli stál, již stojí opodál. Také především s růstem zdrojů, které má k dispozici. Dokonce se pokrok neustále zrychluje a nabývá až charakteru exploze. Jako byla v Postřižinách doba zkracování, tak teď je doba expanzní, rozpíná se i vesmír. Jak dlouho to tak může jít a co bude následovat? Na co si ještě lidé zvládnou zvykat? Žádný strom přece neroste do nebe. Dostaneme kromě technické invence i rozum a najdeme vhodnou stabilní rovnováhu? Stačí málo a můžeme se i zničit, prostředky na to máme. Fungování naší civilizace je velmi křehké. Příroda reguluje populaci predátorů množstvím kořisti a my jsme se jí dost vymknuli. Právo množit se patří k těm nejzákladnějším a to znamená extenzivní rozvoj. Zpychli jsme, ale příroda je přece jen mocná. Může zvolit rozkladné onemocnění hodnot civilizace nebo pandemii částicemi na pomezí života. Paletu má širokou.
Užívejme si tedy svých chytrých telefonů, klimatizací, sociálních sítí a co vše ještě přijde, ale občas se také zastavme a zamysleme. Může se to hodit.
Vyšlo v Neviditelném psu 14.10.2021