Budoucnost

V otázce budoucnosti panují dva hlavní koncepty. Jeden říká, že budoucnost všeho, tedy i vesmíru je už předem daná, určená v době jeho vzniku, byť předem nepoznatelná a přítomnost se po této superprostorové pavučině odvíjí směrem k budoucnosti, podobně jako další políčko filmu posune děj nebo obrácený list v knize. Druhý koncept předpokládá, že budoucnost se tvoří teprve v přítomnosti interakcí všech částic ve vesmíru. Tyto dvě hypotézy patří do stejné kategorie, jako je-li Bůh či nikoliv a lidé se o ně mohou přít, ale jak říkal Jára Cimrman, to je tak to jediné, co s tím mohou udělat. To, co se stane je pro nás stejně nepoznatelné, ať už to bylo předem dané nebo se to vytvořilo při přechodu z přítomnosti.
Takových předem určených budoucností je kolem nás plno. Tak třeba žalud spadlý z dubu má v sobě zakódováno, že vyklíčí v rostlinku a vyroste z něho mohutný strom. Ovšem má to háček – za příznivých okolností. Nepříznivé okolnosti tedy mohou měnit osud a způsobit, že namísto dubu vyklíčí bukvice či vyroste nějaký plevel. Co rozhoduje o tom, zda se bude na daném místě realizovat plán A anebo B? Je to nahodilost, náhoda? Když postavím tužku přesně na její ostrou špici, nebude tam stát dlouho a po chvíli se skácí na nějakou stranu. Na kterou o tom rozhodne náhoda. Ale jako potomek Galiea a Newtona se nechci smířit s tím, že rozhodla náhoda. Rozhodl nějaký pranepatrný fyzikální podnět, jako závan vánku či mikrootřes podložky. Až do prosazení se kvantové mechaniky argumenty o pranepatrném neznámém podnětu obstávaly a říkaly, kdybychom znali všechny faktory, mohli bychom předpovědět budoucnost. Ale když částice může být na mnoha místech současně a teprve, když se na ni podíváme, někde se objeví, znamená to, že já nejsem jen pasivním pozorovatelem, ale součástí reality a měním ji svým rozhodnutím. Nahodilost je tedy součástí přírody i naší svobodné vůle.
Nahodilost si často představujeme jako něco titěrného, drobnou příčinu, která však může nasměrovat velké hmoty a může být tedy spojnicí mezi mikro a makro světem. Nahodilost umíme popisovat jen statistikou a ta je o mnoha případech a neumí říct moc nic konkrétního k jednotlivému případu, který nás právě nejvíc zajímá. V tom se podobá historii.
Pokud se budoucnost tvoří z přítomnosti v jediném okamžiku, vzniká otázka, zda se na její tvorbu něco spotřebovává? Energie, hmota, informace, či něco co nám zatím uniká. To by mohlo možná pomoct rozlišit oba koncepty.
Realitu si představujeme jako větvící se síť v superprostoru možností. Minulost, to jen jednoduchá křivka vedoucí tím, co se skutečně stalo. Pokud by měla být budoucnost předem daná, měla by budoucnost podobný charakter. Rozhodovací, větvící body by byly předem rozhodnuty. Na hladkosti křivky by se jevily jen jako body s nespojitou derivací, dávající tušit, že zde se mohlo rozhodovat.
Historie bývá po nějakou dobu vždy konzistentní. V čase i prostoru. Kutná Hora byla po řadu let nejbohatším městem království a mincovním centrem. Dnes se změnila v centrum turistické. Je třeba řady větvících bodů, aby se historie změnila. Historie větších souborů se skládá z historie jejich součástí. Nové rysy a osudy se na vyšších úrovních tvoří z historie nižších součástí.
Minulost můžeme extrapolovat do budoucnosti, ale jen po krátký omezený čas, podobně jako to dělají meteorologové s počasím. První větvící bod tuto extrapolaci znevěrohodní.
Je náš koncept času vůbec správný? Einstein ukázal, že neexistuje jeden „správný“ absolutní čas, ale každá soustava pohybující se nebo nacházející se v různém gravitačním poli má svůj vlastní čas. Dokonce současnost dvou akcí v různých soustavách je relativní a může být různá z různých pohledů. Mluvte pak v takovém vesmíru o minulosti, současnosti a budoucnosti. Jediné, co zatím nikdo nezpochybnil je, že v každé soustavě příčina předchází následku. Ostatně na tom je založena celá naše zkušenost a vlastně i chápání jednosměrnosti času.
Budoucnost tedy zůstane zahalena závojem tajemnosti a nepoznatelnosti. A to je na ní vlastně krásné a lákavé.
Vyšlo v Neviditelném psu