Proč se lidé už tolikrát nechali napálit a dovést společnost do teroru a tyranií? Ať už to byla francouzská revoluce či nacizmus v Německu nebo bolševizmus v Rusku. Je to proto, že každé zlo začíná nenápadně, řeší nějaký problém a láká na atraktivní myšlenku slibující dobro. Ať už to byl hlad ve Francii, ponížení Německa po prohrané válce či zaostalost v Rusku. Jenomže každá velká změna přináší svá „ale“. Věci nejdou hladce a ve jménu nové velké myšlenky se začne trestat. A lidé najednou zjistí, že je to jinak, ale to už bývá pozdě a nové elity jsou pevně etablovány.
Jestliže jste dříve mohli mít různé názory třeba na vzdělání, výchovu, politiky, tak velkou myšlenku musí přijmout všichni a běda těm, kteří to neudělají a znesvěcují ji. Kdo nejde s námi, jde proti nám, je typickým znakem nastoupeného zla.
Zpočátku dav vítá změnu a nadšeně přihlíží popravě krále a královny, aplauduje Hitlerovým úspěšným diplomatickým a pak i vojenským tahům, nadšení svazáci a komsomolci šíří změnu. To trvá různě dlouho, ale pak přichází vystřízlivění a poznání reality. Společnost se začne dělit na „my“ a „oni“. Proběhlo to vždy různě, ale tyhle společné znaky jsou typické. Zlo vždy hlásá „velké dobro“ a to se stává ústřední myšlenkou. Lidé se z ní vytrácejí. Také je charakteristické tím, že nabízí odpovědi na téměř všechno.
Znamená to, že každá velká změna, velký skok v sobě už nesou zárodek budoucího zla? Je to vždy riziko. Neznamená to ale, že bychom se měli vzdát velkých myšlenek, jen bychom měli být trpěliví v jejich realizaci. Evoluce, ne revoluce. Nevzdalovat se příliš od rovnovážné společnosti, která garantuje stabilitu. Říká se tomu konzervatizmus. Revoluce požírá své děti, kdežto evoluce pečuje o náhrobky svých protagonistů. Dobro se musí dávkovat pomalu a rozvážně. Aby stačilo zapustit kořeny.
V současné době žijeme v demokratické společnosti západního typu a do covidu jsme si až náruživě užívali blahobytu. Přesto máme pocit, že brzy po sametové revoluci, kolem zlomu století, jsme byli svobodnější. Lišili jsme se v názorech, ale ještě poslouchali jeden druhého. Vzhlíželi jsme k Západu, jako obdivovanému vzoru. A pak se odtud najednou začaly šířit nové podivné myšlenky. LGBT a svoboda ve volbě pohlaví, genderová vyváženost, MeToo, Black lives matter (místo všechny životy matter), vítání migrantů a tolerance k jejich netoleranci vůči naší kultuře. Klimatický alarmizmus a vůbec správňáctví. Začaly se kácet pomníky a zavádět pokrytecký korektní jazyk a názory. Ve jménu nových velkých myšlenek se opět vyhazuje z univerzit a pořádají se mediální štvanice. Je to předzvěst dalšího nastupujícího nového zla? U nás jsme naštěstí zdrženlivější. Odstranili jsme Koněva, ale obnovili Mariánský sloup. Přesto jsme se polarizovali a rozdělili na dvě nesmiřitelné poloviny. Uzavřeni ve svých bublinách se izolujeme od těch „jiných“.
Je možné s tím něco dělat? Obyčejní lidé mohli zabránit nastupujícímu zlu jen v samém počátku, když mu nepropadli a byli k novotám skeptičtí. Jak řekl už v 18. století britský politik a filozof Edmund Burke: K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama. Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nic nedělali. Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl. Pokud se ovšem nové pořádky šíří z mocenských center, na kterých jsme ekonomicky i politicky závislí, je šance malá. Možná se nám podaří tyto ideje nějakou dobu odmítat a tlumit a být tak oázou reálné svobody, než nás pohltí oceán.
Vyšlo v Neviditelném psu 2021