Dnešní společnost je postižena panickým strachem z chemie. Jiných odvětví vědy se lidé tak nebojí. Možná kdysi vládl obdobný strach z elektřiny v počátcích jejího využívání. Bojíme se vždycky neznámého a pak toho, čím nás straší v médiích a na internetu. Strach a obavy jsou geneticky stádní záležitosti. Utíkali jsme, když utíkali ostatní. Chemie si to ale nezaslouží. Vždyť je všude kolem nás. I my jsme chemie. Jako vše kolem nás, skládáme se z chemických sloučenin.
V první polovině minulého století byla chemie i oslavována a mediálně sledovány její úspěchy. Třeba když němečtí chemici Haber a Bosch přiměli katalyzátorem dusík a vodík ke slučování na čpavek a položili tak základ výroby umělých hnojiv. Bez nich by se dnes už současných 7,8 miliardy lidí neuživilo. To si málokdo uvědomuje. Nebýt chemie, dodnes bychom prali na kamenech u řeky nebo na valše. I když mnozí zelení by to asi přivítali. Dala nám mýdlo, saponáty, prací a čisticí prostředky, zubní pasty, bez kterých je dnes udržování hygieny nepředstavitelné. Také ta kosmetika, která dělá ženy krásnými je ve své podstatě chemie. I ta přírodní se skládá ze sloučenin, které musel někdo izolovat. A když onemocníme, jsou to chemií připravená léčiva, která nás zase uzdraví. Konzervanty, včetně těch tolik nenáviděných E-ček, mezi které patří i vitamin C (E300, 301), chrání naše potraviny, aby se v nich nerozmnožily toxiny bakterií a plísní. Chemie s pomocí moderních katalyzátorů umí dnes připravit ledasco. Paletu různých plastů, od těch trvanlivých, až po ty biologicky rychle odbouratelné. Ty nám slouží nejen v předmětech, ale i jako součást našich oděvů nebo v našich tělech jako plomby či rozpustné stehy či jiné náhrady. Moderní nátěrové hmoty se samočistí nebo dokonce i čistí vzduch. Chemie umí udělat i benzin z uhlí a hledá způsoby, jak dopravit léčivo jen na místa v těle, kde je potřeba. To je důležité zejména u rakoviny. Analýza DNA, to je také chemie. Určuje otcovství a snižuje šance zločinců. Bez chemie by nebylo superčistých látek a polovodičů a tedy také ne elektronika, počítače, mobily. Kompozitní materiály ve špičkových letadlech, rámech sportovních kol, překonávají kovy.
Chemie nás tedy obklopuje, ale proč má tak špatnou pověst? Málokdo o ní objektivně informuje. Vědní obory mají své popularizátory, jistě znáte dr. Jiřího Grygara, ale takový chemii chybí. Je složitá a tak ve škole byla postrachem mnohých. No, které naše významné chemiky znáte? Možná J. Heyrovského díky Nobelově ceně a O. Wichterleho díky hydrogelovým očním čočkám. Ale bylo jich mnohem víc. Druhým faktorem, který se negativně podepsal na reputaci chemie, je paradoxně pokrok v analytické chemii, který byl za poslední půlstoletí enormní. Molekuly jsou malé a dnes je možné detekovat jakoukoliv molekulu kdekoliv. Vývoj byl drahý a tak se musí vyplatit, proto se analytici dali do služeb ekologie a ukazují, že v potravinách či životním prostředí je možno nalézt prakticky cokoliv. Najdou vám třeba pár ppb příměsí (ppb je počet částic vůči miliardě všech přítomných částic ve vzorku). A teď žasněte, co všechno jíte v chlebu. Oni to tam asi jedli i naši předkové, jen o tom nevěděli a nevadilo jim to.
Co to ale udělá v rukách nedovzdělaných redaktorů nebo poťouchlých ekologistů, toho jsme svědky dnes a denně. Utkvěla mi v paměti zpráva z televize o převráceném kamionu, ze kterého se vysypal „toxický síran amonný“. Přitom téhož síranu amonného vyvezou zemědělci na svá pole jako hnojivo ročně stovky tun. Nebo na ulici nalezená láhev s toxickou kovovou rtutí. Některé sloučeniny rtuti jsou opravdu hodně toxické, ale kovová rtuť mezi ně rozhodně nepatří. Jen snad dlouhodobé vdechování jejích par v uzavřeném prostoru vám uškodí. Ve škole jsme s oblibou strkali prsty do kovové rtuti, protože nám je díky vysoké hustotě krásně zmáčkla. Když spolknete pár kapek rtuti, neotrávíte se, ale dostanete velký průjem, díky mechanickému dráždění stěny střev putujícími těžkými kapičkami směrem ven. Proto nechápu, proč EU zlikvidovala rtuťové a tedy velmi přesné teploměry.
Přísně vzato, jedovaté je všechno i cukr a sůl nebo léky. Je to jen otázka množství. Smrtelná dávka soli kuchyňské je 200-280 g. Je tedy toxičtější než alkohol, ale naštěstí by málokdo tolik spořádal.
Možná namítnete a co DDT? Byl to účinný insekticid, který řadu let sloužil lidstvu, než se zjistilo, že je tak stabilní, že se usazuje v tukových tkáních různých živočichů po celé zeměkouli a škodí jim. Nakonec byl prosazen jeho zákaz s výjimkou zvláštních případů, třeba v Africe, kde nemáme nic účinnějšího. Když se mě ale zeptáte, jestli bylo DDT omylem chemie, tak si to v žádném případě nemyslím. Zachránilo stovky milionů lidí před smrtí malárií, umožnilo Američanům porážet Japonce v tropických džunglích, chránilo úrodu brambor a jiných plodin před škůdci. Posloužilo a přežilo se. Vše, co používáme má pozitivní i negativní stránky. Jde jen o to, aby ty pozitivní převažovaly. Každý produkt má svoji životnost. Zazáří, pak se roky používá, aby ho po čase nahradil jiný, s vlastnostmi vhodnějšími v daném prostředí. Tak je tomu i v chemii. Ta se v dnešní době stále častěji obrací i k své mladší sestře – biochemii a biotechnologiím.
Jako vždy byly i opravdové nezdary. Od r. 1957 byl široce používán jako uklidňující lék Contergan, obsahující jako účinnou látku thalidomid. Fungoval a tak byl předepisován i těhotným ženám. V krátkém časovém úseku následovalo několik set porodů dětí s chybějícími končetinami nebo ušima. Celosvětově se takto narodilo asi 12 000 postižených dětí. Opravdová tragédie a lék byl stažen z oběhu a oběti firmou odškodňováni. To ale neznamená, že když někdo vraždí nožem, vyloučíme všechny nože z našich kuchyní. Žijeme ve světě, který je složitý a ne tak bezpečný, jak bychom si přáli.
Tak až zase uslyšíte v mediích útoky na chemii, zvažte všechny argumenty. Kdyby chemie zmizela, dlouho bychom nepřežili. Chemie je neoddělitelnou součástí života. Nedávejme jí lidské atributy hodná – zlá. Je prostě potřebná a bez ní to nejde. To člověk s ní musí umět zacházet, jako ostatně se vším.