Svět mívá někdy opravdu bláznivá období. Jako by existovala celosvětová nálada určovaná snad nám neznámým kosmickým vlivem. Zrovna teď je to správňáctví. Světové komunity se točí na tom, co je podle nich správné a potlačují vše ostatní. U dogmatického islámu nás to nepřekvapí, že nemá rád nevěrce, vždyť i my jsme si prošli svým. Čína vystrkuje růžky a ambice stát se světovou supervelmocí a kdo by snad jen slovem oslaboval jednotnou Čínu je nepřítelem. Klimatičtí aktivisté zesměšňují a skandalizují své odpůrce, menšiny jásají v průvodech a na náměstích. Rusko nostalgicky vzpomíná na svoji slávu a trochu kope. Ale ani naše demokratická společnost není žádným klubem Rychlých šípů.
Podlehla infekci politické korektnosti. Kdysi pochopitelná snaha o spravedlnost byla dovedena ad absurdum. Zalykáme se spravedlností a rovnostářstvím. Dobu chytré karantény jsme propásli a už jsme bohužel promořeni. Dalo by se o ní mluvit dlouho, ale já se chci zaměřit na jeden celosvětově společný rys – opravování historie. Islámský stát to vzal z gruntu a trhavinami zdevastoval Palmyru a jiné starověké památky. Obdobně naložil Taliban v Afghánistánu s budhistickými sochami v Bamjánu. Není to nic nového, už egyptští faraoni dávali z kartuší odtesat jména svých ideových předchůdců. Ale že to nakazí i nás demokraty? V USA správňáci zakazují historickou vlajku Konfederace a nejedna socha jižanského státníka či generála byla již odstraněna. Na zbývající se dští oheň a síra. Korektníci opravují názvy soch a obrazů v muzeích a nejraději by přepsali Twainovo Dobrodružství Toma Sawyera. No my máme co kritizovat, když jsme si v podobném nadšení strhli Mariánský sloup a sochu Radeckého.
Dějiny píší vítězové, to je pravda, ale neměli by při tom zcela zdevastovat historii. Kdyby to dělali všichni, pak by Praha nikdy nebyla takovou sbírkou různorodých historických památek. Konec konců i po zrůdném nacizmu se v Praze zachovala řada synagog. Po válce se odstraňovali sochy Masaryka a Beneše, aby se po sametu oprávněně vrátily, ale odvedlo se to těm komunistickým. Protože je to přece správné. Jistě ponechat sochu Hitlera nebo Stalina by asi bylo přes čáru, ale kam až se má při opravě historie zajít? V současné době na to doplatil maršál Koněv. Jako každý měl hvězdná i zavrženíhodná období. My byli více spjati s tím veselejším. Není mi moc sympatický, ale přesto bych se spokojil jen s vysvětlující deskou na pomníku, který nesymbolizuje jen toho Koněva. Pokud si nelžeme sami sobě, tak si musíme všimnout jistého trendu úpravy historie druhé světové války. V květnu v médiích dominují oslavy osvobození Plzně Američany (jistě si to po těch letech ústrku zaslouží) a pak se v tichosti položí věnce k památníku padlých Rusů. Jistě, později se na nás provinili, ale to neznamená, že nás tenkrát nevytáhli z ještě větší bryndy. Proč jim to nepřiznat.
Sebevědomá společnost nepotřebuje upravovat a vylepšovat své dějiny. To jen, když někomu docházejí argumenty nebo se necítí být jistý v kramflecích, sahá k těmto praktikám a začíná kolem sebe kopat. A hledá nepřítele. Máme toho zapotřebí? My jsme poznali ty i ty a víme, že nikdo není bezchybný a dokonalý. Buďme tedy v slušném vztahu se všemi. S některými více s jinými pochopitelně méně, ale nepodbízejme se.
Vyšlo v Neviditelném psu 18.8.2020