Dilema vlivných

Při všech převratech a revolučních změnách je poněkud rozdílná situace obyčejných lidí a lidí, kteří mají v rámci společnosti nějaké postavení a roli. Ti první mohou vyjadřovat svou nevůli či názory relativně svobodně, protože nejsou v hledáčku stávající moci. Zatímco ti druzí musejí pečlivě vážit, kam v které chvíli mohou zajít, aby neohrozili sebe a lidi, za které zodpovídají. Přesto jsou to ti druzí, kteří nakonec rozhodují o úspěšnosti a trvalosti změny. Tímto dilematem si prošli i zakladatelé našeho státu T.G. Masaryk, E. Beneš, K. Kramář, A. Rašín či další. Díky tomu, že vystihli ten správný čas i formu, byli úspěšní. O dvacet let později byl v podobné situaci Emil Hácha, kdy se snažil minimalizovat škody. Podobně i řada protektorátních ministrů včetně premiéra Aloise Eliáše, který za to zaplatil cenu nejvyšší.
To, co se dařilo dosud, se bohužel nepodařilo v r. 1948, kdy zástupci demokratických stran a prezident Edvard Beneš selhali tváří tvář komunistickému puči. Ani kroky, ani načasování nebylo úspěšné. Je však otázkou, zda Stalin a jeho impérium nebylo soupeřem nad naše možnosti? Paradoxně v r. 1968 si obdobným dilematem prošli naši komunističtí vůdci, když se snažili dávkovat a vyvažovat své reformy vůči Moskvě. Vymklo se jim to z rukou a dopadlo to tak, jak asi muselo. Pak už všichni ztratili iluze a s režimem spolupracovali jen oportunisté.
Zajímavá byla i sametová revoluce, kdy se kácel stále mocensky silný režim. Co bylo reálné chtít a co zatím ne? Vždyť vzpomeňte, že Václav Havel skládal prezidentský slib na ústavu Československé socialistické republiky a slovo kapitalizmus bylo stále tak trochu slovem sprostým. A kladnou roli sehrál i komunista Marian Čálfa. Kdyby na konci r. 1989 někdo tvrdě hlásal obnovu kapitalizmu a naše členství v NATO, asi by neuspěl. Vše má svůj čas a dobu zrání.
I dnes jsme svým způsobem na rozhraní rozhodujícím, jaký ten náš stát bude. Naši politici musí vážit sílu námitek proti regulačním opatřením EU a její imigrantské politice. Ještě, že nejsme sami a země Visegrádu už není možné ignorovat. Tak doufejme, že budeme držet při sobě a získávat na svoji stranu i další země.